Most do roku 1973

Na časové ose se tentokrát přeneseme do roku 1973 a podíváme se na některé události a alba, která v tehdy vyšla a která dodnes zůstala v povědomí fanoušků. Asi nebudete překvapeni, když zde budete číst delší stať o Zeppelinech, jakožto mých jednoznačných favoritech, ale nebojte se, dostane se i na ostatní.

Rok 1973 přivítali Led Zeppelin doma v Anglii. Hned druhého ledna měli vystoupení ve Sheffieldu, ale Bonzův bentley, ve kterém jel spolu s Bonhamem i Robert, měl cestou poruchu. Oba pak museli v dešti do Sheffieldu stopovat, což Robert odnesl ošklivou chřipkou. Přesto se koncert konal - Plant ho sice celý protrpěl, protože mu úplně odešel hlas, ale Jimmy se snažil indispozici svého kolegy nahradit. Hrál z celého srdce a budiž jim připočteno ke cti, že i za tak ztížených podmínek odehráli úplný set, pouze s vyřazením skladby Bron Yr Aur Stomp. Robert se toho večera nepouštěl do žádných hlasových exhibicí a divákům se omluvil.

Kolik jiných kapel by za takových okolností své vystoupení odřeklo! Ale Led Zeppelin vždy těžce snášeli pomyšlení, že by snad zklamali fanoušky. Vždy se snažili udělat jim radost svou hudbou a bylo jen málo situací, které to mohly překazit. Ovšem Plantovo nachlazení si vyžádalo několik dní hlasového klidu, proto byli nuceni odvolat následující dvě vystoupení, která se měla konat v Prestonu a Bradfordu. Pak už nerušeně pokračovali se zotaveným Robertem na šňůře po vlasti.

Na turné představovali kromě starých osvědčených pecek i nový materiál z desky Houses of The Holy, která se ovšem, jak už bylo tradicí, zdržela ve vydání. Problémy s obaly desek provázely kapelu už od roku 1970, kdy vyšla Trojka a nemohlo tomu být jinak ani teď. Nyní se konkrétní problém týkal barev na obalu, který představoval nahé, blonďaté děti, lezoucí na skály. Jeho výrobu svěřili moderní designérské společnosti Hipgnosis a mělo to být skutečné umělecké dílo.

Není bez zajímavosti, že původní idea obalu, kterou navrhl Pageovi Storm Thorgerson, byl kovově zelený kurt s tenisovou raketou. Když ho Jimmy uviděl, jeho první otázka byla, co to má společného s jejich hudbou. A Storm na to: "Raketa, chápeš?" "Chceš tím snad říct, že naše hudba je jako raketa? Ven!" to byla jediná Pageova odpověď.

Nakonec si Zeppelini zvolili pro svůj obal právě nahé dívenky, lezoucí na kopec. Je to obraz přejatý z klasického sci-fi příběhu Arthura C. Clarkea Konec dětství z roku 1953, v jehož závěru děti utíkají před koncem světa. Realizace tohoto návrhu se mohla odehrávat buď v Peru, nebo představovala výlet k Obrovu chodníku, proslulému kamennému útvaru v Severním Irsku. Obě verze byly finančně náročné, ovšem jak prohlásil Grant, peníze jim byly u prdele. Tak se Audrey Powell ze společnosti Hipgnosis vypravil do Irska se dvěma malými modelkami, fotografickým štábem a maskérkou.

Původně chtěl fotit na barvu přímo na místě, jenže byl hrozný liják, takže se musel spokojit s černobílými záběry. Technikou koláže se z třiceti fotek dvou dětí stalo jedenáct. Powell chtěl, aby modelky měly zlatou a stříbrnou barvu, ale na finálních snímcích jsou bledě růžové, až bílé. Nakonec se Powellovi zdály tyto obrázky jako z jiného světa, a tak je nechal být tak.

Kritici se zaměřili na údajně nemravný podtext obalu - pro ně prý projev erotiky sexuálně nerozvinutých jedinců. Ovšem nahé děti měly symbolizovat nevinnost, čistotu a také touhu po objevování.

Na vnitřní straně obalu pak byl výjev, který znázorňoval lidskou oběť - nahá postava muže, který zvedal jednu z dívek nad hlavu právě v okamžiku, kdy přes vrchol jakéhosi prastarého hradu na horském hřebenu pronikají první sluneční paprsky - snad to mělo mít souvislost se symbolickým obětováním dítěte uvnitř.

Hudba na albu Houses of The Holy je považována v kontextu s předcházejícími čtyřmi alby za méně významnou, ovšem svobodomyslnou a tvořivou. Je to muzikantský um čtyř lidí, kteří dali své nápady dohromady a bez zatížení minulostí opět prokázali svou uměleckou svobodu. Necítili potřebu zavděčit se posluchačům stále stejným schématem hudby, která je vychvalovaná teenagerskými časopisy do nebes, neměli to zapotřebí. Jejich fanoušci dobře věděli, co od nich mohou očekávat na nespoutaných koncertech - na těch se publiku cele oddali a hráli pro ně s nasazením, jakým se jen málokterá skupina mohla chlubit.

V roce 1973 byli Zeppelini na vrcholu a předcházely je neuvěřitelné legendy nespoutaných orgií, v nichž tito čtyři

apokalyptičtí jezdci hráli hlavní roli. Hotelové pokoje i soukromé letadlo Starship byly plné krásných a chtivých dívek, připravených zaprodat duši třeba ďáblu, jen aby mohly být těm elektrickým kouzelníkům k dispozici. A oni toho náležitě využívali a užívali si sexu a s nimi ruku v ruce i drog a rokenrolu, tak jako v té době většina kapel. Byly to časy, kdy nikdo nemyslel na následky - AIDS ještě nebyl strašákem a žilo se naplno.

Kdybychom mohli nahlédnout za oponu času, spatřili bychom asi nevídané výjevy, o kterých dnes už můžeme jen číst a při tom popouštět uzdu své fantazii. Bájní rytíři ze Zeppelinu dobývali svět a ten jim ležel u nohou. Svět, který se točil okolo jejich neuvěřitelných koncertů, o nichž kolují dodnes celé legendy.

V nich je Jimmy Page popisován jako mág a čaroděj, oslnivý jezdec s tváří, která se ztrácí v záplavě černých vlasů. Jeho zdánlivou něžnost a křehkost vyvažuje ďábelsky rafinovaná hra, při níž kouzlí smyčcem, či jen svými prsty na hmatníku kytary. Dokáže přenést posluchače do neprobádaných krajin, ve kterých se snoubí divoké, nespoutané melodie s tichými pasážemi. Ve kterých se míchá rozdováděný rokenrol s procítěným folkovým nápěvem, či syrovým blues.

Dokonalý Jimmyho protějšek, co se na pódiu nese pyšněji než páv, pohazujíce bohatou zlatou hřívou, to je Robert Plant. Představuje živočišnost a touhu, přetavenou do smyslných pohybů a hlasu, mířícího k nebesům. Ti dva jsou ztělesněním protikladů - Padlý Anděl a Zlatý Bůh se však proplétají ve vzájemné symbióze, občas se jen tak mimochodem dotknou jeden druhého a dav šílí.

Pak je tu ještě Zvíře za bubny, John Bonham. Král rytmu a nespoutaný motor, jež pohání tuto mašinu kupředu. Jeho ruce jsou rychlé jako světlo a dokáží se pohybovat s obdivuhodnou přesností. Jde do toho celým tělem, řve jako medvěd - což ovšem v síle jeho bicích zaniká.

Spolu s ním tvoří páteř kapely ještě nenápadný a záhadný mistr basové kytary a kláves, John Paul Jones. Precizní a ukázněný hráč spolu s výbušným a nespoutaným Bonzem tvoří stabilní, kvalitní a nerozbitný základ kapely, která zásadním způsobem přepsala celé dějiny rockové hudby.

"Jsem šílený už řadu posraných let..." mumlá si pro sebe blázen za pravidelného tepu lidského srdce. Rytmus vytváří vytrvalý tikot hodin a zvuky dvou zesynchronizovaných pokladen - jsou to symboly času a peněz, dvou sil, které mohou člověka dostat až na pokraj šílenství. "Vždycky jsem byl blázen, vím, že jsem blázen..." Dementní smích, nelidské výkřiky. A potom napětí ustoupí a ozve se důvěrně známý tón varhan Ricka Wrighta a kytarová ozvěna Davida Gilmoura, které unášejí posluchače na Odvrácenou stranu Měsíce.

Mistrovské dílo Pink Floyd Dark Side of The Moon chtělo evokovat šílenství, paranoiu, odcizení a smrt a fascinuje svou dokonalostí už několikátou generaci posluchačů. Stalo se jejich nejúspěšnějším a také nejprodávanějším albem - však bylo také předem vypilováno na živých vystoupeních a teprve posléze nahráno na dvacetičtyřstopou pásku, kterou bylo konečně studio v Abbey Road vybaveno.

V Dark Side Of The Moon doznívá ozvěna Beatles (zvlášť alba Abbey Road): vokály ze "Sun King" v "Us and Them", kytarové riffy z "Dear Prudence" a "I Want You (She's So Heavy)" v Brain Damage a zejména v "Eclipse". Dave Gilmour k tomu však jedním dechem dodává, že nešlo o žádný vědomý záměr. "Prostě se to tak dělalo, asi proto, že s tím Beatles začali. Když se zaposloucháte do hromady desek z té doby, tak v nich zjistíte určitý styl, módu a typický zvuk, který byl dán omezenými možnostmi výbavy kapel a studií. Zvuky kytary v "Dear Prudence" jste mohli udělat, jen když jste věděli, jak pracovat s oscilátorem a magnetickou páskou, jak ji rozechvět. Toho praskavého zvuku, který zněl jako hlas v telefonu, se dosáhlo pomocí dvou mikrofonů, u nichž se střídavě vypínaly fáze."

Když pomineme vliv Beatles, byla největší devizou v Dark Side Of The Moon průzračná čistota reprodukcí ohromného množství zvukových efektů - tlukotu srdce, zvuků kroků, letadla, exploze, tikotu hodin a vysouvání a zasouvání pokladen - a jejich dokonalé spojení s hudbou.

Rogerův sarkastický hymnus "Money" obsahuje zvuk mincí, který natočil Waters doma a chytře zesynchronizoval na neobvyklých 7/8 metru, což písni dodalo atraktivitu. Parsons zase měl na svědomí zvuk hodin v skladbě "Time". Původně ho natočil ve starožitnictví, aby mohla prodejna s magnetofonovými páskami předvádět zákazníkům kvadrofonní záznam, na čemž se částečně podíleli i Pink Floyd a aby kvadro mohlo být propagováno jako nástupce sterea. Ovšem největší podíl na zvucích měl Nick Mason, pro kterého se stalo jejich shromažďování doménou - má na svědomí instrumentální úvodní skladbu Speak To Me.

Mluvené pasáže z Dark Side vyvolávají ještě více představ, než zvuky - jsou často málo slyšitelné a srozumitelné.

Je to dáno tím, že byly posbírány tak, že lidi, kteří navštívili Abbey Road, byli požádáni, aby do mikrofonu uvažovali na téma, jako je šílenství, násilí a smrt. Interview s Paulem McCartneyem bylo vypuštěno, protože bylo moc filozofické a nehodilo se ke spontánním odpovědím vrátného Jerryho Driscolla a zesnulého roadieho Pink Floyd Petea Wattse - nebo i Paulova kytaristy z Wings, Henryho McCullocha. Poslední slovo na desce měl právě vrátný z Abbey Road Driscoll, který v posledních sekundách pronáší: "Žádná odvrácená strana Měsíce neexistuje, opravdu, ve skutečnosti je temnota všude."

Obal alba Dark Side of the Moon má na svědomí stejná společnost, jako Houses of the Holy - firma Hipgnosis. Storm Thogerson vyslyšel přání Ricka Wrighta, který chtěl, aby obal vyjadřoval jednoduchost, přesnost a jasnost, a také aby měl vztah k světelné show kapely. Zvolený obrazec spektra ve tvaru pyramidy, která mění paprsek bílého světla v duhu byl ještě vylepšen Watersovým návrhem, aby duha byla protažena vnitřkem obalu a vyšla na zadní části, kde se zase skrz prizma promění v původní paprsek. Byl to dokonalý, magický kruh bytí.

Svůj debut v roce 1973 vydává skupina Queen. Má jednoduchý název, obsahující jméno kapely a jeho vydání předchází téměř rok ignorace nahrávacích společností a absence smlouvy. Nakonec se povedlo zabezpečit smlouvu pro kapelu u hudebního vydavatelství B. Feldman and Co., kde panovalo jednomyslné nadšení pro Queen, což bylo v té době skutečně nevídané. Ale nahrávací společnosti zůstávaly netečné. Stále totiž panoval názor, že jejich zvuk až příliš připomíná jiné kapely, jako třeba Yes a Led Zeppelin, i když kapela samotná to svým jedinečným zvukem vyvracela - což pochopil každý, kdo s nimi mohl spolupracovat.

Nabídkový koncert Queen se konal v listopadu 1972 v módním lokálu Pheasantry na King's Road. Stálo hodně přemlouvání, aby se vůbec někdo přišel podívat - nakonec vystoupení dopadlo katastrofálně, kapela hrála jako bez života, vybavení selhalo a nedostavil se jediný zástupce hudebního byznysu. Což bylo možná dobře.

Trvalo až do března roku 1973, než se Queen povedl husarský kousek - uzavřeli smlouvu s Emi Records. Proslýchá se, že částka, kterou získali, byla závratná - takže se Emi Records mohli přetrhnout, aby svým svěřencům zajistili úspěch. Zatím se jim však sláva vyhýbala obloukem. Debutový singl Queen Keep Yourself Alive byl naprostý propadák, nedostal se díky ignoraci rádií vůbec do žebříčku. Bylo to poprvé a naposledy, co se Queen přihodilo něco podobného.

Osud desky samotné také závisel na přízni vrtkavé štěstěny. Málem se ztratila, když nepozorný reklamní pracovník společnosti Whistle Test zapomněl na prázdný štítek u elpíčka napsat, od koho pochází a komu se má dostat do ruky.

Byla jen náhoda, že tvůrce a producent Whistle Testu Mike Appleton vzal bezejmennou desku a položil ji na gramofon. Vůbec neměl tušení, že jde o album Queen a to, co slyšel, se mu líbilo. Proto se rozhodl zařadit jednu nahrávku Keep Yourself Alive do vysílání. Ovšem komické bylo, že její uvedení provázelo přiznání, že nemá potuchy, čí je to píseň a aby se ozval někdo, kdo o ní něco ví. Další den volali z Emi, že kapela se jmenuje Queen a hned další týden se to dozvěděli i diváci. Zvedla se lavina zájmu - lidé byli celí dychtiví se dozvědět o nové kapele. Tamtamy zafungovaly a ústní podání se rozjelo naplno. 13. června bylo v Británii album Queen konečně vydáno.

Přijetí hudebním tiskem bylo podezíravé a opovržlivé - zpočátku je zavrhovali jako produkt reklamy. Byla to kapela, která přesně věděla co chce, jak toho chce dosáhnout a jak se chce na veřejnosti prezentovat. Možná tahle promyšlenost, která v té době byla jen vzácným jevem a také jejich vzhled popové kapely nutily publicisty k odmítavému postoji. Nevěřili, že vůbec hrají na své vlastní nástroje a podezírali je, že si zvou studiové hudebníky, aby za ně nahrávali. Bylo těžké věřit, že někdo, kdo TAKHLE vypadal, by mohl mít talent. Navíc se vynořili zničehonic a všude se mluvilo jen o Queen. Jejich jedinečné kouzlo začínalo fungovat a fanklub se rozrůstal. Malou perličkou bylo, že v těch dobách, kdy skupina ještě neměla žádný hit a nikdo o nich nic moc nevěděl, už měli svou základnu fanynek. Byly to ženy středního věku, ženy z domácnosti. Queen měli zkrátka své zvláštní kouzlo, které je proslavilo ještě dřív, než začali být pořádně známí.

Dalšími významnými alby byly v roce 1973 například Billion Dollar Babies Alice Coopera, které po vydání obsadilo v Británii první příčku žebříčku a vysloužilo si rozporuplnou kritiku, nebo Alladin Sane Davida Bowieho. Nejprodávanějším se ovšem v Británii stalo Don't Shoot Me I'm Only The Piano Player Eltona Johna.

Iggy Pop a The Stoges vydal počátkem února inspirativní a kultovní desku Raw Power - jejími fanoušky byli kupříkladu i Kurt Cobain z Nirvany, nebo Johny Marr z The Smiths. Ceněné kousky vyšly skupinám Genesis, Lynyrd Skynyrd, Who a Black Sabbath. Tamla Records propustila album Marvina Gaye Let's Get It On, které je dodnes považováno za mezník v soulové hudbě a doslova hýří sexuálním nábojem. A to ještě samozřejmě zdaleka není všechno...

Pokud jste se ocitli až zde, na konci jednoho z mých článků, které nikdo nebude kvůli jejich délce číst, tak vám ještě doporučím jako vždy poslech několika písní. Rozhodnete-li se některé poslechnout, přeji čistý zvuk a hezký zážitek.

zdroj prvního obrázku

zdroj druhého obrázku

zdroj třetího obrázku

zdroj čtvrtého obrázku

zdroj pátého obrázku

zdroj šestého obrázku

1. The Who - 5:15 - album The Quadrophenia

2. Marvin Gaye - Let's Get It On - album Let's Get It On

3. Pink Floyd - Time(live) - album Dark Side of The Moon

4. Led Zeppelin - No Quarter (live) - album Houses of The Holy

5. Lynyrd Skynyrd - Simple Man (live)- album Pronounced 'Lěh-'nérd 'Skin-'nérd

6. Rory Gallagher - A Million Miles Away - album Tattoo