Bílé vrány

Čím to bude, že právě články o originalitě mi přijdou všechny jako přes kopírák? I z originality se stal trend, o který se dnes kdekdo snaží, ale jen málokdo má tu odvahu vyčnívat z davu. Vždyť je to tak pohodlné - pokud je člověk schován v houfu mu podobných, není nápadný a ničím nezaujme, je pro něj snadné sledovat ostatní, jak se chovají. Vědomě či nevědomě je pak napodobuje a splývá s prostředím. V této souvislosti mě napadá situace, kdy se o čemkoli má skupina lidí domluvit. Hlasuje se a všichni navzájem pozorují, kdo nejdřív zvedne ruku. Jakmile to udělá první, ostatní se přidají. Máme prostě strach být odlišní - právě proto, že odlišní lidé to nemají v životě jednoduché. Zvířata mezi sebou také nestrpí jedince, který vybočuje z normálu, z řady. Hejno černých vran uzobe jednu bílou. A lidé taky nemají rádi mezi sebou ty, kteří se výrazně odlišují.

Jenže, kdyby nebylo těch, kteří měli tu odvahu být jiní, nemohli bychom dnes obdivovat spoustu krásných obrazů, číst jedinečné příběhy, nebo poslouchat nápaditou a neotřelou hudbu. Spousta těchto lidí, kteří vyšlapali originální pěšinku, po které dnes kráčí spousta dalších, byli považováni za blázny, podivíny a svět jim to dával najevo. Většinou zemřeli v chudobě, aniž by se kdy dozvěděli, jak moc jejich umění změnilo později svět.

V malířství je pro mě takovým příkladem bílé vrány Vincent Van Gogh. Byl to člověk neobyčejného talentu, houževnatosti i horečného nadšení, které hraničilo s opravdovým šílenstvím. Téměř umíral hlady, nebyl schopen prodávat svá díla, která byla tehdejší uměleckou veřejností odsuzována jako diletantská a přesto se svého snu nikdy nevzdal a pracoval svým nezaměnitelným stylem stále dál. Zemřel v chudobě a nemoci - prodal za celý život jediný obraz - a přesto je dnes považován za jednoho z nejvýznamějších malířů impressionismu a jeho díla jsou dražena za závratné částky. Určitě si v době, kdy je tvořil, ani netroufal pomyslet, že by jednou měla takový význam.

V moderní hudbě existuje také nespočet příkladů o tom, že originalita neměla na růžích ustláno. Zatímco dnes se můžeme setkávat s ohromným úspěchem vykradených melodií, doprovázených klišoidními texty, průkopníci, tvořící originály melodií a písní, z nichž později vycházely celé další generace hudebníků, byli vesměs chudí lidé. Byli to staří bluesmani, kteří dávali dohromady lidové prameny, z nichž dnes vychází v hudbě vše, co se hudbou dá nazývat. Tito lidé žili nezřídka v ulicích a hudební produkce byla jejich jediným zdrojem radosti a obživy.

Tyto příklady jsem použila záměrně, abych poukázala na to, že pokud člověk něco považuje za správné, dobré a hodnotné, neměl by se vzdávat jen proto, že ho společnost nechápe. Pokud by všichni ti, kteří se snažili být jiní, chtěli splynout s davem, nikdy bychom se nepohnuli z místa a nikdy bychom se nemohli sklánět před jejich odvahou, uměním a originalitou.