Život je jedna velká lež

Umění lhát se učíme, sotva odrosteme z plenek a dudlíku. A kdo nás tomu naučil? Naši rodiče a dospělí vůbec. Naučili nás přetvářce a tomu, co se ve slušné společnosti neříká. Naučili nás úskokům a lžím ze strachu před výpraskem a naučili nás, že lhát můžeme i sami sobě.

Především sami sobě... nalháváme si spoustu věcí, které nejsou doopravdy, ale my prostě chceme, aby tak byly. Ženské pohlaví má dědičný sklon si nalhávat, že změní svého partnera svou nekonečnou láskou a obětavostí. Mužské pokolení si zase lže o své inteligenci a umění okouzlit každou krásku, na kterou si ukáží a to v každém věku.

Partnerský život je taky postavený na malých lžích a polopravdách, které bývají někdy nutné k jeho udržení. S pravdou se prostě zachází jako s šafránem - abychom neublížili, nezranili, ve vlastní prospěch, pro dobro celku - tak vesele lžeme na každém kroku. Lžeme o tom, že jsme se opozdili vinou autobusu, který ujel a my přitom strávili příjemnou hodinku klábosením s kamarádkou u kafe. Sami sobě lžeme, když náš partner jeví zřetelné známky zanášení do jiné domácnosti. Lžeme si o svých vlastních dětech a jejich výjimečnosti. V zaměstnání lžeme šéfům a spolupracovníkům o tom, kolik máme práce.

Někdo se do těch lží tak zamotá, že už ani neví, co je pravda. Taky se tomu říká upravování skutečnosti.

Každý prostě chce vypadat v očích ostatních lépe. Málokdo otevřeně přizná svoje chyby, omyly a prohry - vždyť to nemůžeme čekat ani od našich politiků, natožpak od obyčejných smrtelníků. Jediný, kdo přizná, že se mu nedaří, jsou někteří naši sociálně slabí spoluobčané. Jenže ti to dělají ze zištných důvodů - jejich dávky bývají kolikrát větší, než plat průměrného pracujícího. A pokud nedostanou, co chtějí, lží, podvodem a řvaním si to vymohou.

Když se sejdou bývalí spolužáci ze střední školy na třídním sraze po dvaceti letech, vidíte, jak se z bezstarostných a snad i upřímných přátel stali upjatí lidé, kteří pějí falešné ódy na to, jak se mají skvěle a jak jsou za vodou. Jen málo jich přizná, jak skutečně žijí. Proč by to taky dělali? Stačí, že zanechají dobrý dojem a snad i zasejí semínko závisti do duší. Kolikrát jim to stačí pro uspokojení ze lži. Kdo tohle neumí, ten je dnes tak trochu exotem.

Jsem exot. Neumím lhát na třídním sraze. Jsem outsider. Ale mi to v podstatě nevadí, už jsem si na to zvykla. Aspoň si nemusím pamatovat, co jsem komu nakecala o svém báječném životě.