Začínáme odzadu (nebo snad shora?)

Je už takovým mým malým zlozvykem číst noviny odzadu, listovat časopisy naopak a stejně tak i sledovat jména hudebního festivalu Colours of Ostrava. To znamená, že se nezaměřuji prvoplánově na známá jména (i když mě potěší), ale těším se, že si poslechnu něco, co je zpestřením a inspirací pro mé uši.

Nedávno jsem viděla v kterési tiskovině seznam největších festivalů v Česku. Samozřejmě ještě nejsou programy festivalů definitivní, ale z toho, co prozatím nabízí, je pro mě Colours u nás jedinečný. Právě proto, že v jeho programu můžu listovat odzadu a najdu tam tak zajímavá jména, se kterými se na jiných tuzemských festivalech nesetkám.

Těžko říct, co je lepší - šplhat obrazně k zářivým hvězdám, nebo sestupovat do údolí a sledovat, jak se mlha rozptyluje a hudba nabývá přesnějších kontur? Asi obojí - pokud se člověk nezasekne na jednom místě, nebo si nevybere jen ty horní příčky pomyslného hudebního žebříku. Mám ráda překvapení a pocit, že mě hudba obohatí i o něco víc, než jen o radost z už poznaného. Těch hvězd na coloursovském nebi je mnoho, ale stejně tak je dost i těch mlhovinou opředených hvězdiček.

Letos mě organizátoři potěšili zařazením několika afrických interpretů, které jsem si vždycky přála slyšet naživo. Jak už jsem se zmiňovala v jednom ze svých článků o historii hudby, Mali je kolébkou blues. Tam se narodilo, někde u břehů řeky Niger a jeho první představitelé neměli v rukou kytary, nýbrž prastarý hudební nástroj ngoni. Struny této africké loutny se rozeznívaly při řešení sporů, nebo za válečných časů, kdy její tóny provázely bojovníky při válečných výpravách.

Letos se tedy ngoni rozezní v Ostravě, v rukou, o kterých Ali Farka Touré prohlásil, že jsou jako černé diamanty. Ty ruce patří virtuoznímu hráči na tento nástroj, jménem Bassekou Kouyate.

Bassekou Kouyaté je uznávaným muzikantem, který neustrnul v tradici svých předků, ale zároveň se nesnažil ji nějak potlačit, nebo pošpinit. Na ngoni hraje způsobem, který udivuje - po způsobu rockerů si je zavěsil na krk a jeho zvuk prohání přes wah wah pedál. Jeho sedmi až devítistrunné ngoni dokazuje, že je schopno vyloudit jakoukoliv hudbu a že je zvukově všestranné.

Na Colours představí jedinečnou kapelu, v níž hrají jeho bratři a zpěvem ho doprovází zpěvačka Amy Sack, mimochodem jinak Kouyateho žena. Tento zážitek si nemohu nechat ujít - především jsem o Kouyatem slyšela už v souvislosti s nedávným projektem Afrocubism, na kterém se podílel spolu s kubánským kytaristou a mistrem guararcha Eliadesem Ochoou a dalšími africkými hráči. Za zmínku ovšem stojí i jeho sólové album Segu Bleu, oceněné v roce 2007 jako nejlepší nahrávka world music.

Jsem velmi potěšená, že na festivalu bude možnost slyšet i tuto hudbu, znějící vedle takových jmen, jako je třeba Alanis Morissette. Bude to pořádně pestrá směska, ze které si určitě každý vybere. Co se mě týče, volím inspirující a objevnou cestu odzadu dopředu. Tak, jak už to mívám ve zvyku.