Strašidelné eskalátory
My socky, co jezdíme městskou hromadnou dopravou, jsme už na leccos zvyklé. Na smradlavé bezdomovce, po kterých občas zůstane sedačka v autobuse mokrá, či snad potřísněná něčím daleko horším, na vydýchaný vzduch, v létě na pach potu chlapů, jedoucích ze šichty, na tlačenici, ve které je třeba držet si pevně tašku s peněženkou, otrávené ksichty spolucestujících, či nerudné důchodce, jedoucí z Kauflandu, kteří po úprku s plnou taškou a berlemi v podpaží berou v tramvaji či autobuse zase útokem volná sedadla. Stejně tak musíme být připraveni na zpoždění, či dřívější odjezd spoje, výluky, poruchy a spoustu dalších věcí.
I když mám docela slušnou průpravu za těch mnoho let, ještě mě pár věcí při cestování dovede zaskočit. Pocházím sice z města, kde silnice křižují tramvaje, autobusy i trolejbusy, ale to, co nám tu chybí, je metro. Někdo by řekl bohužel, já však říkám bohudík. Bohudík za to, že jsme natolik poddolovaní, že by taková výstavba podzemní dráhy způsobila naprosté smetení naší krásné Ostravěnky z povrchu zemského.Od té doby, co se mi dcera přestěhovala do naší metropole, byla jsem nucena při občasných návštěvách metrem jet. Což o to, když už je člověk ve vagónu na správné trase, je to půl bídy. Ale dostat se tam, či naopak ven, to je oříšek.
Před Vánoci jsme s Jirkou navštívili Prahu - šli jsme společně s naší Lucií na koncert Justina Adamse a Juldeha Camary a pak jsme hodlali strávit ještě pár dní v hlavním městě. Pří příjezdu do Prahy nás, venkovany, dcera navigovala mobilem na Karlovo náměstí - to jsem ovšem nevěděla, že na této trase mě čekají strašidelné eskalátory.
Mám strach z výšek a trpím závratěmi, proto jsem při pohledu na strmé a dlouhatánské jezdící schody dostala panickou hrůzu. Nedalo se však nic dělat, pokud jsem se chtěla dostat z metra, musela jsem na ně vstoupit.
Hrůzou jsem sotva dýchala a křečovitě se držela madla - teprve po hodné chvíli jsem se odvážila zvednout opatrně hlavu a pozorovat okolí. Všichni lidé na eskalátoru stáli v mírném předklonu, všem vítr cuchal vlasy a všichni si pokojně četli denní tisk, nebo drze stoupali po schodech vzhůru, aby si jízdu urychlili. Stará babička v šátku s nákupní taškou přede mnou bravurně držela rovnováhu a já se jen modlila, aby ji nepřepadla náhlá nevolnost a ona se nezřítila rovnou na mě. Což by znamenalo mé zřícení a následné zřícení dalších a dalších spolucestujících.
Katastrofický scénář mě ochromil - tohle je totiž moje specialita, vymýšlet horory - a v tu chvíli se mi zdálo, jakoby babička lehce zakolísala. Bylo to někde uprostřed těch děsných schodů a já se instinktivně otočila, abych viděla, kam případně spadnu. Pode mnou zela propastná hloubka - alespoň tedy dle mých měřítek propastná. Podívala jsem se zoufale před sebe na babičku - ta si ovšem právě vytáhla z tašky koláč a s chutí se do něj zakousla (chtělo by se říct bezzubými dásněmi, ale to jsem v té hrůze nepostřehla).
Takže žádné kolísání. Babička byla naprosto sebevědomá a stabilní, to jen já jsem se potila a modlila, abych to už měla za sebou. Musím říct, že od této příhody chovám jistý obdiv k pražským důchodcům.
Strašidelné eskalátory jsem tedy přežila - v opačném případě bych o nich nemohla psát - ale počítám s tím, že za pár dní při své návštěvě pražského koncertu Rise Against budu z těch čertovských schodů mít zase srdce v kalhotech. Doufám, že to nebude nic horšího:-)
Komentáře
Okomentovat