Rise Against, Incheba Arena, Praha

Hlásím návrat z koncertu Rise Against v Praze. Akce byla úspěšně prožita i přežita a mé dojmy a postřehy teď hodlám zvěčnit zde na blogu. Pokud vás zajímá, jak to celé proběhlo, čtěte klidně a beze strachu dál.

Vypravili jsme se s Jirkou v pátek na jednu z nejočekávanějších akcí tohoto roku, aspoň tedy pro něj, jakožto skalního fandu, určitě. Přijeli jsme v dostatečném předstihu a po úspěšné navigaci naší Lucie, která nám dělala trpělivého průvodce, jsme se dopátrali i místa konání akce. Incheba Arena sídlí v areálu pražského Výstaviště a zde probíhala také Matějská pouť - v jak ostrém kontrastu působily hloučky mladých fanoušků, navlečených v převážně v černém oblečení a tričkách s nápisy Rise Against, se spořádanými rodinkami s kočárky a dětičkami. Hala se otvírala v půl sedmé a ostrý hoch, co hlídal u vchodu, nikoho nepustil ani o minutu dřív - vyhráli to jen ti, kteří nepohrdli možností svézt se před koncertem na kolotoči. Nabízela jsem Jirkovi tuto možnost, ale nechtěl se vozit na labutích - tak jsme radši zašli na 'jedno', a pak jsme se uvelebili v květináči před vstupem. Nebyli jsme tam ostatně sami, jak už jsem řekla, nás černooděnců tam bylo dost. Byla jsem ráda, že jsem moc nevyčnívala z davu - můj outfit sice nebyl zrovna nejstylovější, ale naštěstí mě Jirka odradil od květované žluté tuniky, se kterou bych tu působila poněkud nepatřičně. Už tak jsem si vzhledem k svému věku začala připadat nějak divně. Pár lidí, starších pětadvaceti let, jsem sice zahlídla, ale moc jich nebylo.

Před půl sedmou jsme se začali šikovat u vchodu. Lidé žertovali zatím s ostrým hochem, který nás nepustil ani pod lákavou nabídkou jablka, nebo housky, nabízené mu některými nedočkavci. Nepohrdl ale cigaretou, kterou mu někdo věnoval, ovšem ani ta nezlomila jeho neústupnost. Teprve, když hodiny odbily půl sedmé, otevřela se stavidla a dav mlaďochů se dal na úprk do někam. Já v bundě a s kabelkou přes rameno jsem jim jen těžko stačila (jó, holčičko, to chce trénink) a zůstala jsem samozřejmě někde na chvostě zmatených fandů, kteří se v rychlosti jak stádo ovcí snažili zjistit, kde v tom rozlehlém areálu vlastně Incheba sídlí. Tak jsem díky tomuto tápání dohnala trochu zpoždění a hala byla úspěšně nalezena. Vyhodili jsme z batohu veškeré láhve s pitím, abychom si pak v hale mohli koupit to jejich předražené, a po varovaní pořadatelů - 'ten sprej si radši schovejte, ať ho nikdo nevidí' - jsem zakopala Rexonu hluboko do kabelky, aby mě náhodou nenapadlo s ní někoho postříkat.

První, co jsme spatřili po vstupu do haly, byl stánek s triky. Jirka to samozřejmě uvítal a hned ode mě vysomroval prachy, věda, že budu dnes nakloněna jeho přáním. Jenže - tohle malé zdržení způsobilo, že jsme se do haly dostali trochu později, než ti sprinteři, co už obsadili nejlepší místa u pódia. Zbyla na nás osmá řada a šli jsme doprostřed, přímo do kotle. Ode mě to bylo trochu troufalé, což jsem ovšem zatím naivně netušila a statečně jsem snášela houstnoucí dav. Nakonec, nejsem přece žádný nováček a takových koncertů už jsem absolvovala spousty.

Nováček sice nejsem, ale ani nějaký zarytý fanoušek hardcore a punku - navíc jsem už ve věku, kdy bych měla představovat pro tyto rebely spíš nepřítele. Ale během čekání na koncert to vypadalo v davu klidně.

Přesně v osm nastoupili na scénu Američani Touché Amore - jak jsem už předtím pochopila z hovoru některých fandů, ti horší z předskokanů. Touché Amore fungují od roku 2007 a hrají post-hardcore, ovšem jejich výkony vzbuzovaly spíš úsměv. Většina lidí jen stála a nevěřícně zírala na pódium, kde se jako stižen tropickým šílenstvím svíjel nějaký prapodivně vyhlížející chlapík. Měl to být zpěvák, ovšem zásadní problém byl, že mu nebylo absolutně rozumět. A to ani když mluvil do mikrofonu. Kapela byla naprosto mimo, o nějaké sehranosti nemohla být řeč a všechny skladby měly stejný základ - řev a rachot. Ten zpěvák tam běhal z jedné strany na druhou a nějak divně u toho máchal rukou, jako by odháněl mouchy, nebo nám chtěl naznačit, že nás má u prdele. Fucking.

Když se pak objevil na pravé straně pódia, kde na nás zvrchu pokřikoval jako orangutan, už jsem to nevydržela a rozesmála se naplno. A nebyla jsem sama, z davu se ozývaly poznámky o tom, že bychom je mohli vypískat. Leč, nestalo se tak, protože jejich půlhodinový set naštěstí končil. Po krátké přestavbě se rozezněla z pódia druhá předkapela - Architects.

Tihle architekti zgruntu přestavěli celý kotel. Hned bylo vidět, že fandy v publiku tato hardcorová parta bere - kotel se změnil v arénu. Než jsem se stačila vzpamatovat, z našich těl se utvořil velký kruh, uprostřed něhož začali někteří "tančit" pogo. Nějaký chlapec vedle mě prohlásil: "To je třeba zdokumentovat." a než stačil vytáhnout foťák (naiva a já taky, protože mě napadlo to samé), už se kruh těl rozpadl a my byli zmítáni davem v divokém tanci. Sem a tam a tam a sem, občas někdo upadl a zase se zvedl. Tak tohle není nic pro mě, řekla jsem si v duchu a jala se prodírat kotlem ven. Jirka na mě jen vyvalil oči a strčil mi svůj batoh, který se mu jakýmsi zázrakem povedlo udržet v té tlačenici mezi ńohama.

Úspěšně jsem se probojovala na kraj publika, kde byla dokonce i lavička. Až pak jsem si uvědomila, že jsem tam Jirku nechala a při pohledu na pogující dav mě jímala hrůza. "Chudinka chlapec, co když mi ho tam ušlapou?" říkalo mé mateřské srdce. Ale musela jsem vydržet tu půlhodinu, co Architects hráli, protože jít ho do kotle hledat, nebo mu zkoušet volat, bylo v tom kraválu naprosto zbytečné. Tak jsem tam postávala z boku a sledovala, jak Architects rozproudili publikum. Bylo vidět, že jejich produkce má mnohem lepší úroveň, než Touché Amore. Byli aspoň sehraní a zpěvákovi bylo rozumět - i když ječel z plna hrdla, jeho Fuck už bylo zřetelné.

Jen co skončili, vydala jsem se po stopách Jirky. Kupodivu jsem ho našla hned - a ne ležícího na zemi, nýbrž celého a spokojeného, protože si taky zapogoval a ještě prý dělal 'stěnu', což je důležitá úloha v kruhu, kde svým tělem odrážíte potácející se"tanečníky". Vyprávěl mi taky, že někteří lidi tam byli naprosto bez šance. Váleli se na zemi v břečce z kofoly, piva a prachu, která suplovala bahno a ostatní je zvedali. Nejhorší to měly malé holky. Ty se prostě vůbec nechytaly.

No nic, já jsem se tedy takových hrátek rozhodně odmítla zúčastnit. Zvlášť, když jsem viděla, jak občas v davu hlav trčí nahoru něčí nohy. Chtěla jsem si užít koncert. Jenže jsem nepochopila, že bez toho to prostě nejde. Fanoušci punku jsou úplně jiní, než fandové starých rockových kapel, nebo slušné publikum festivalu Colours. Punkový koncert, to je prostě nezkrotná, mladá energie, něco, jako když se zatopí pod kotlem a lítají jiskry. Jirka to tak cítil a proto chtěl být součástí davu a já - já jen čekala, co se bude dít dál.

Dál bylo to, že na scénu nastoupili za ohromného skandování a potlesku Rise Against. A hned se do toho s vervou opřeli a bylo vidět, že se nálada ještě zlepšila. Nadšený dav proudil sem tam a skákal v divokém rytmu, rychlejším než tlukot srdce. Docela mě to strhlo, a tak jsem se zapojila. Prvních čtyři pět písniček jsem to vydržela. Pak jsem se odebrala na kraj a jala se zkoušet přinutit náš foťák k rozumu.

Dalo mi dost práce pořídit pár záběrů, protože nadšený dav mi neustále skákal do hledáčku. Rise Against byli ve vynikající formě a nejlepší byl samozřejmě frontman Tim McIIrath. Jeho silný a charismatický hlas zněl velmi dobře a když si k tomu připočtete ještě hru na kytaru, neustálý pohyb a tohle všechno celé dvě hodiny a na tisíc procent - tak klobouk dolů. Je to velký sympaťák. Pozitivní energie z pódia zrovna sršela a bylo vidět, že si kapela koncert opravdu užívá a že její slova o skvělém publiku nejsou jen prázdné fráze. Osobně se mi moc líbilo, když Tim přišel jen s akustikou a zazpíval tak dvě skladby - Audience Of One a Swing Life Away. Lidi opravdu zpívali s ním a bylo slyšet, že znají text dokonale.

Při Make It Stop se stala taková malá kuriozní příhoda. Během ní nějaký kluk uhodil holku, stojící vedle něj, do tváře - možná nechtíc, nicméně kytarista Zach Blair to viděl a pohotově zareagoval. Přerušil prostě písničku, nechal na něj namířit světlo a řekl mu, že viděl, co se stalo a ať jde za ním nahoru. Kluk samozřejmě nešel a hleděl, kudy zmizet. Tim pak pronesl krátkou řeč v tom smyslu, že v této hale a v této chvíli mezi sebou lidé neválčí, ale že jsou jedna rodina, tak by se podle toho měli k sobě chovat. Lidi samozřejmě bučeli - to na adresu toho násilníka a kapela sklidila potlesk. Po této kulturní vložce pak skladba pokračovala normálně dál.

O následující Give It All Jirka po koncertě prohlásil, že by ji nejradši slyšel nejméně třikrát za sebou a poslední přídavek Savior zase měl překvapující aranž s improvizovanou melodií.

Rise Against u nás před zhruba dvěma a půl lety odehráli koncert v Roxy a předmětem dohadu mnoha fandů bylo to, zda ho svou kvalitou předčí. Jestli se jim to povedlo, to musí zhodnotit ti, kteří byli na obou jejich vystoupeních.

Co bych k tomu dodala závěrem? Především - oceňuji nasazení, se kterým jde kapela na pódium, je to jedním slovem nářez. Přitom když se na ně podíváte, je to parta úplně obyčejných chlapíků a stejně tak se chovají. Se svými příznivci to umí dokonale a v komunikaci mezi nimi není žádný zádrhel. Vyzdvihla bych také to, že nehrají pořád dokola jeden a ten samý playlist, jako mnoho jiných kapel, ale neustále ho obměňují, takže fanoušci se můžou dočkat různých převapení. Samozřejmě jsme zaslechli z jejich úst také chválu - české publikum je prý nejlepší. No, tohle říkají skoro všichni, to je stará známá písnička, jenže těmhle bych to i věřila. Dobrá nálada a spontánnost se nedaly přehlédnout.

Myslím, že lidi mohli odcházet z koncertu naprosto spokojení. Nabití energií jak z elektrárny, vyskákaní, vyřvaní a zalití potem - přesně tak, jako Jirka, který mi výjimečně dovolil, abych ho zvěčníla na pokoncertní fotce.

Co bych vytkla, byly zbytečné dvě předkapely, i když Tim nám vysvětlil, že obě jsou jeho přáteli a věnoval každé z nich jednu skladbu. Možná stačili jen Architects, protože Touché Amore byli opravdu úděsní.

Další výtka byla k příšernému vedru. Člověk se nemusel ani moc hýbat a byl doslova splavený potem. Někteří se prodírali z kotle na vzduch naprosto uvaření.

Incheba je taky docela malá - problém byl se záchody, s frontami na drahé pití (půllitr obyčejné vody za třicet korun je zlodějna) a taky nebyl vyřešen východ po akci, kdy se všichni nacpali do úzkého průchodu a trvalo hezkých pár minut, než se všem povedlo odejít. Jak Jirka vtipně prohlásil - v téhle odrbané hale ten koncert byl proto, aby si Pražáci nezničili O2 Arénu.

Celkově bych hodnotila : Touche Amore - 0% , Architects - 50 % a Rise Against 95 %. Povedená akce a má další zkušenost - i když poněkud pozdní. Příště si dobře rozmyslím, co a jak. Je ovšem otázkou, zda budu mít příště tu odvahu jít do toho znovu.

P. S. Fotky z koncertu jsou tak mizerné kvality, že se jich tu neodvažuji víc dát. Ale pokud máte zájem o pěkné, profesionální záběry, klikněte tady.

Setlist z koncertu

Audience Of One

***