Monolog autobusáka

Jó paninko, já jezdim rád. Už vod malička. Jenom ty lidi, ty mně pijou krev. Povim vám jednu věc - kdybysme v MHD nevozili lidi, to by teprv byla krása. To vám řikám zodpovědně.

Lidi jsou potvory hádavý, uřvaný a protivný. Přál bych vám prožit s nima jeden jedinej den. Třeba když je zima. Nebo vedro. Vono je furt něco. Nebo když prší: to máte pak vidět v autobuse tu saunu. A to se vám ještě snažej narvat do autobusu až po střechu. Dyk kdo to má pak dejchat, pani? Vobčas mi připadá, jak bych vez stádo vopičáků a ne lidi.

A řeknu vám, nejhorší jsou baby. Takový ty, co vás furt votravujou a kdy jako jede další spoj a vodkud a přitom smrděj jak celá parfumérie. Takový baby bych nechal bez milosti vyvíst z vozidla, ale nejde to. Báby si totiž moc rády stěžujou a to by mně pak šéf šel po prémiích. Já vám řeknu, jak to dělám, ale nikde to, prosim vás, nepovidejte, bude to mezi náma, jo? Dycky, dyž ta bába začne votravovat, tak jako děsně prudce zabrzdim a řeknu: zas mi málem pod kola vběhlo nějaký dítě. Ale to vona bába už neslyší, protože se válí na druhý straně harmoniky. Dobrý, že jo?

Vono vůbec to brzdění je důležitý k tomu, aby se ty lidi v autobuse aspoň trochu srovnali. Aby tam byl aspoň nějakej pořádek. Prosim vás, dyk je to vůbec možný, aby se mi tam rvaly tři kočárky a ještě nějakej trouba se starym kolem? Takovej magor může přece místo v autobusu jet na něm, ne? A ještě si hezky pročistí plíce na čerstvym vzduchu.

Jenže ty lidi jsou dneska líný jako vši. Zkuste jim říct, ať dou jednu zastávku pěšky. Vysmějou se vám do ksichtu, milá pani a to vám řikám zcela zvodpovědně. Tak vobčas to udělám chytře, že dyž někdo jako dobíhá, tak mu zavřu dveře pěkně krásně před nosem. A je to. Ať si de po svejch, ťulpas. Von potom ještě venku něco řve, ale to já ho už neslyšim.

A hrozný jsou taky ty hádavý důchodci. Voni vám sprintujou na zastávku jak Zátopek zamlada a pak nemůžou vylízt na schůdky. Že prej sou hrozně vysoký. Prd vysoký, to ty starý báby a dědci už maj krátký nohy. Pak se vyškrábou do vozu a to máte vidět ten fofr, jak rychle vobsaděj prázdný sedadla. Dyž náhodou nějaká bába nebo dědek musí zůstat stát, tak hned na mě a prej pane řidiči, řekněte tady mladýmu, ať mě pustí sednout. Co já bych se do toho plet? Ať příště sedí starej nebo stará doma a nechá si nakoupit vod sousedky, no né?

Ale stejně, nejradši vozim v kraksně bezdomovce. Ráno se mnou jezdí Lojza a to máte vidět, jak rychle se autobus vyprázdní, dyž Lojza chvíli jede. Von už se chudák dlouho nemyl, naposled loni v létě ve Vltavě a teď, dyž byly ty mrazy, tak spal v takový chajdě u nádraží. No a tam vodu nemaj. Proto mám Lojzu rád. Vobčas mu dám cigárko a na pivo, nebo flanděru rumu a von mi za to plaší cestující. Někdy pak jedem sami - Lojza klimbá vzadu na sedačkách a já se tiše směju pod vousy, dyž si představím Máňu vod nás z vozovny, jak bude zas nadávat, že to tam celý poblil a vona to teď musí po něm uklízet.