Mohutný hudební doping

Hromadné dopravní prostředky berou mnozí lidé jako místa vhodná nejen k telefonování s přáteli o tom, kde se dají sehnat levnější vejce (momentální ožehavý problém), nebo ke čtení knih a denního bulvárního tisku (nahlížejíc přes rameno statnému ramenatému padesátníkovi dozvíte se, že nejdelší nehty na světě má jistá Ayanna (54) z USA). Hromadné dopravní prostředky bývají též místem, která cestující využívají k poslechu oblíbené hudby.

Když jedu ráno do práce, semtam z kapsy bundy vydoluji malá sluchátka, zvaná špunty, a abych nemusela poslouchat rozhovor ze sedačky odvedle, pustím si do uší něco příjemného. Většinou pak pro lepší dojem ještě zavřu oči a snažím se tak uniknout zoufalé realitě všedního rána. O to horší je potom probuzení - mžourajíc ospalýma očima zírám do rozkroku muže, visícího na madle nade mnou, nebo na zadní část korpulentní dámy, která v přeplněném voze nerespektuje pravidla slušného chování. Většinou ale sluchátka nechám odpočívat a to se pak pasu pozorováním ostatních spolucestujících a také poslechem toho, co vychází z jejich přehrávačů. Občas mě baví hádat, co ten daný člověk poslouchá za muziku, protože ji má tak nahlas, že se to nese na míle daleko.

Jednou takovou hudební skupinou jsou mladí hiphopeři, co mají na hlavě takzvaný most - velká, moderní, barevně vyvedená sluchátka. Tihle frajírci považují za nutné prezentovat svůj hudební vkus nejen oblečením - jejich kalhoty obvykle vypadají, jako že do nich dotyčný právě vykonal potřebu - ale též zvukem, linoucím se z jejich supermoderních přehrávačů. Obvykle slyším jen tuc tuc a opakující se hudební linku. Tihle týpci jsou velcí drsňáci - na sedačce sedí rozvaleni tak, že kdyby neměli ty své nasrávačky, tak jim vidíte spolehlivě až do prdele. Vedle nich většinou pak ještě sedí batoh - značkový, jak jinak. Přece si ho nebudou pokládat na klín, to byste přišli právě o ten božský pohled mezi jejich nohy. Pokud byste si k takovému drsňákovi chtěli přisednout, nemáte šanci. Neuhne ani o kousek, prostě je přesvědčen o tom, že je King, který má nárok na dvojnásobek osobního prostoru.

Další skupinkou jsou metalisti. V černých trikách s nápisy Slayer, Nightwish a AC/DC je poznáte spolehlivě a ještě spolehlivěji podle děsně rychle odsýpajících, hlasitých rytmů, vycházejících z jejich sluchátek.

Zvláštní kapitolkou jsou mladé, růžově upravené ženy a slečny, takové, kterým říkám Bárbíny. Z jejich malých peciček (aby nenarušovaly vzhled), které mají v mobilu, se většinou line ženský hlas - nějaká Rihanna, Beyonce, nebo Britney Spears, či jak se všechny tyhle celebrity jmenují. Taková Bárbí zvládá poslech a ještě se dokáže usmívat na kluka, co stojí nad ní a co by stál za hřích. Dále taky zvládne debatovat s kamarádkou o přednostech gelových nehtů a o tom, jak včera byla u kadeřníka a na solárku.

Ještě jiná kategorie jsou takzvané spolužačky. To jsou dvě děvčata, která sedí spolu na dvousedačce a každá má v uchu jedno sluchátko. Možná některé písničky takhle jdou poslouchat. Ale pokud si chcete vychutnat pořádnou muziku, neuspějete. V každém uchu vám totiž bude znít něco jiného a teprve dohromady to bude dávat smysl. Spolužačkám to však nevadí, protože ty vlastně nic neposlouchají. Ony u toho polovičního poslechu zvládají probrat všechno - od toho, z čeho dneska bude ten debil zkoušet v chemii - až po kluky.

Osamělí individualisti - to jsou ti, u kterých byste vůbec nečekali nějaký poslech. Bývají to ženy středního věku - možná tímto stylem studující nějaký jazyk. Muži středního věku - u těch se zase tak nějak předpokládá, že budou poslouchat starý dobrý rock.

Musím přiznat, že čim dál víc preferuji soukromý poslech v kvalitním přehrávači, než ten veřejný v hromadné dopravě. Je to i tím, že se mi tam do něj pletou různá hlášení (pozor pozor, hlídejte si peněženky, kapsáři opět řádí), různé hlasité hovory (no neříkejte, že by v Kauflandu měli levnější hovězí?) a v neposlední řadě i žádost revizora o předložení jízdenky. To se pak vždycky leknu a začnu se horečně hrabat v peněžence, hledajíc svou síťovku. A je po poslechu. Dokonce se mi párkrát stalo, že mě někdo požádal, abych se podělila o obsah své empétrojky. Naposledy jsem tak dávala nějakému chlápkovi do uší svoje sluchátka se Stairway To Heaven. Líbilo se mu to...

Nejsem nepřející a klidně se podělím i s vámi o svůj hudební doping. Račte ochutnat:

Tohle nejsou Zeppelini, tohle je Robert Plant a jedna z jeho nejlepších skladeb. I Believe... Třeba se vám zalíbí.