Maskované Já

Vzbudím se poránu

kouknu se do špíglu,

dojde mi, že takhle

z domu ven nevyjdu.

Proto je potřeba

udělat ze sebe

někoho, kým chci být,

teď mi fakt nejebe.

Dám na tvář krémíček

nejlépe z Dioru

pěkně ho rozetřu

snad se neposeru.

Potom je nutností

napatlat tvářinku

vrstvičkou mejkapu.

Mám to za vteřinku.

Tužka i se stíny

přijdou pak na řadu,

hlavně s tím nešetři -

je to pro parádu.

Kukadla jak předák,

co z dolu vyfáral

neboj se řasenky

kdo by se s tím páral.

Usměj se na sebe,

tváře jak jablíčka,

teď ještě tvářenku,

naneseš na líčka.

Naposled vytáhnu

barevnou tyčinku

a s ní si zrychtuju

vybledlou pusinku.

Konečně nacházím

svou pravou tvář

chybí mi už jenom

nad hlavou svatozář.

Teď ještě obléknu

blůzičku z Orsaje

za tu mě kámoška

zlostí snad vysaje.

Botky mám na míru

jsem jako královna,

když v tom se probudím -

šlápla jsem do hovna.

K této básničce bych přidala jeden čerstvý zážitek. Dnes jsem byla při své ranní cestě tramvají do práce svědkem hovoru dvou spolužaček. Jedna povídá druhé: To musím na tebe mávat? Copak tys mě nepoznala? Druhá na to: Nee. A ta první: Aha, já se ráno nestihla namalovat.

A takhle to řekl klasik Eben. Dobrou noc.