Jubilejní rok 1972
Letošní rok je významným jubileem pro spoustu kapel. Své čtyřicátiny v něm slaví kousky od Deep Purple (Machine Head, Made in Japan), Black Sabbath (Vol. 4), Yes (Close To The Edge, u nás o dva roky později vydaná jako Na samém kraji útesu), Roxy Music (Roxy Music), Nicka Drakea (Pink Moon), Eagles (Eagles), Genesis (Foxtrot), nebo Ronnieho Jamese Dia a jeho první kapely Elf - na stejnojmenném bluesrockovém albu poprvé a naposledy veřejně vystoupil pod svým občanským jménem Ronald Pavadona. Také česká scéna má důvod k oslavě - letos uplynulo čtyřicet let od vydání jedné z nejzásadnějších a nejlepších českých desek, alba Kuře v hodinkách.
Protože je tento rok tak zásadní, budu se mu věnovat podrobněji, proto čekejte velmi dlouhý článek. Však nelekejte se mnoha slov a hledejte mezi nimi ta, která jsou vám blízká. Přeji pěkný poslech a čtení.
Takže na úvod - podíváme se, co v roce 1972 dělali Led Zeppelin. Samozřejmě pilně koncertovali po celém světě a jejich ambice zavítat se svou hudbou do co nejvíce zemí, se promítla i do návštěvy Austrálie a Nového Zélandu. Cestou se jim přihodila kuriózní příhoda - naplánovali si zastávku v Singapuru, kde se 13. února 1972 mělo odehrát jejich vystoupení. Na letišti byli ovšem zadrženi úředníky, kteří jim nepovolili vstup do země kvůli dlouhým vlasům. Jednoduše jim sdělili svůj požadavek : Buď vlasy, nebo koncert. Netřeba vysvětlovat, pro co se rozhodli. Koncert v Singapuru se tedy nekonal.
Jiná kapela, Middle of The Road, vyhověla absurdnímu požadavku hongkongských úředníků a nechala si podstatně zkrátit svůj vlasový porost nad úroveň límce (jak pravily předpisy) jen proto, aby si mohla jednou zahrát.
Zeppelini naopak využili volného času před australským turné k zastávce v Bombaji, kde testovali možnosti nahrávání s místními hudebníky. Na zpáteční cestě z Austrálie se pak Robert s Jimmym v Indii zastavili znovu - nyní už proto, aby své plány uskutečnili. Nahrávky s Bombajským symfonickým orchestrem (Friends, Four Sticks) sice oficiálně nevyšly, ale staly se základem pro aranžmá těchto skladeb ve společném projektu Jimmyho Page a Roberta Planta s názvem Unledded.
Před šňůrou v Austrálii obdržel manažer Led Zeppelin Peter Grant zvací dopis na výroční festival v Midem v Cannes, ve kterém se pořadatel dopustil fatální chyby - zval totiž pana Zeppelina s jeho doprovodnou skupinou. Bylo s podivem, že v době, kdy Led Zeppelin bourali koncertní pódia a trhali rekordy v návštěvnosti, existoval někdo tak zabedněný a nevěděl, kdo jsou. Peter Grant trapas promotéra ještě zdůraznil svou chytrou a ironickou odpovědí v celostránkovém dopise, nadepsaném: Pan Zeppelin lituje. Ta byla pak přetisknuta v plném znění v hudebním časopise Record Retailer během týdne, v němž se festival konal.
Zeppelini kromě Austrálie, kde se jim dostalo vřelého přijetí fanoušků a už méně vřelého přivítání policie, která se 
neúspěšně snažila najít u členů kapely drogy a tím je zdiskreditovat, navštívila v tom roce i Japonsko a samozřejmě dál koncertovala ve Státech, Evropě a doma v Británii. Právě z turné po USA pochází nahrávky ze dvou koncertů - z 25. června v L.A. Foru a z 27. června v Long Beach Areně. Ty vyšly v květnu 2003 jako trojalbum, nazvané How The West Was Won a představily kapelu v její nejlepší formě.
neúspěšně snažila najít u členů kapely drogy a tím je zdiskreditovat, navštívila v tom roce i Japonsko a samozřejmě dál koncertovala ve Státech, Evropě a doma v Británii. Právě z turné po USA pochází nahrávky ze dvou koncertů - z 25. června v L.A. Foru a z 27. června v Long Beach Areně. Ty vyšly v květnu 2003 jako trojalbum, nazvané How The West Was Won a představily kapelu v její nejlepší formě.Přes velký úspěch Zeppelinů zůstávali miláčky tisku i kritiky Rolling Stones. Chodilo na ně úplně jiné publikum, než na Led Zeppelin - zájem slavných osobností, jako byli Andy Warhol a Truman Capote jim dodal punc avantgardy. Pomohla jim též hutná propagace prestižního deníku Rolling Stone a zájem pisálků o veškeré dění kolem jejich turné. Však se Stouni hodně snažili, aby s tiskem vycházeli co nejlépe a aby jim poskytli to, co se od nich čekalo. Výsledkem bylo to, že ač Stones prodávali méně desek, než Led Zeppelin, měli nesecvičenou dechovou sekci, která úroveň jejich koncertů stahovala dolů a při vystoupeních se neobešli bez předkapely, byli v očích veřejnosti populárnější a slavnější. Led Zeppelin se setkávali s nepřátelskými postoji zejména pro své nespoutané a živelné vystupování, jež přitahovalo zejména mladší a divočejší publikum, takže na koncertech nebyla nouze o potyčky s policií. Někdy v té době už toho začínali mít dost - ať se na turné snažili hrát z celého srdce a měli sebevětší odezvu fanoušků, přece zůstávali stranou zájmu a nikde se o jejich úspěších nepsalo.
Bylo to docela tragikomické - Rolling Stones si díky publicitě jeli své americké turné na podporu nového alba Exile on Main Street jako největší kulturní události roku. Na koncertech, které trvaly standartně 80 minut, jim předskakoval Stevie Wonder, díky čemuž kolikrát své vystoupení odzívali. Zeppelini jeli se svou show bez povšimnutí a bez reklam - kolikrát se o nich ani nevědělo. Ovšem skalní fanoušci se za nimi táhli jako včely za květem a odměnou jim byly až čtyřhodinové porce muziky plné šťávy a improvizačních překvapení.
Špatné vztahy s tiskem měli Led Zeppelin odjakživa - dlouhá léta neměli ani svého tiskového mluvčího. V úplných začátcích spolupracovali s redaktorem hudebního časopisu Merseybeat Billem Harrym, který tehdy zastupoval kapely ze stáje Mickieho Mosta. Jenže s tím se pak nepohodli a tradovalo se, že při jednom výstupu ho Cole s Grantem chytli za nohy a vystrčili z okna v nejvyšším patře domu na Owford Street, snad aby měl lepší přehled o dopravní situaci dole.Takže v roce 1972 si najali člověka, který jim měl spravit renomé - byl jím B. P. Fallon, pod jehož patronát spadaly také glamrockové kapely, jakými byli kupříkladu T. Rex. Fallon se snažil, aby se novináři dostali ke členům kapely alespoň bez újmy na zdraví.
Fallon byl zajímavá a rozporuplná figurka. Byl to malý mužík, hovořící hippie slangem, který si zejména rozuměl s Jimmym. Oba spojovala láska k rokenrolu a vší té atmosféře kolem něj. Když si ho Zeppelini najali, pracoval ještě nějaký čas pro birminghamskou kapelu Silverhead, jejíž kytarista Robbie Blunt byl Robertův kámoš. Obě kapely se díky Fallonovi setkaly s malém birminghamském klubu a po koncertě si společně zajamovaly v Robertově domě. Robbie Blunt se po mnoha letech stal Robertovým hlavním kytaristou a zpěvák Silverhead Michael des Barres založil později skupinu Detective, která vydala svá dvě alba pod křídly Zeppelinů. Michael des Barres se v roce 1977 stal manželem Pamely - fanynky ze stáje GTOs Franka Zappy a chůvy jeho dětí. Ta byla proslulá svými románky se slavnými rockery - její postelí prošel Mick Jagger, Keith Moon, Jim Morrison i Jimmy Page.
V roce 1972 se také začala nahrávat jedna z nejlepších desek Pink Floyd - Dark Side Of The Moon. Nahrávání se protáhlo od června 1972 až do ledna následujícího roku a deska byla předem vypilována na živých koncertech. Vedlo to k tomu, že užaslí posluchači byli svědky jejího vývoje a každá skladba zněla trochu jinak, než ve finále. Například Time byla původně mnohem pomalejší a Gilmour s Wrightem ji zpívalu napjatým, hluboko posazeným dvojhlasem. V konečné verzi ji zpívá Dave a Rick se jen občas připojí druhým hlasem.
Koncert Dark Side Of The Moon měl svou premiéru 17. února 1972 - víc než rok před vydáním alba. Je tedy vidět, že Floydi měli dost času na vybroušení skladeb k dokonalosti. Však také všechny čtyři úvodní koncerty v londýnském divadle Rainbow byly vyprodány a celou tuto historickou událost komentoval tisk.
Derek Jewel z The Sunday o tom napsal:
Vypadá to jako peklo. Výpravě dominují tři stříbrné osvětlovací věže, které na scénu přerušovaně vrhají děsivě rudé, 
zelené a modré světlo. V oslepujících záblescích se snáší a rozplývá kouřový opar. Ostré bílé světlo způsobuje, že tváře hudebníků jsou jako křídla.
zelené a modré světlo. V oslepujících záblescích se snáší a rozplývá kouřový opar. Ostré bílé světlo způsobuje, že tváře hudebníků jsou jako křídla.A přesto srdcem této působivé multimediální kombinace zůstává neskutečný cit pro melancholii naší doby. Floyd dosáhli i ve svých vlastních očích ohromného úspěchu. Jsou skvělí...
Další z významných kapel, které v roce 1972 album vydaly, byli Black Sabbath. Jejich album Vol. 4 se původně mělo jmenovat podle kokainového songu Snowblind a je zvukově různorodější, než jeho předchůdci. Obsahuje jak tvrdou klasiku, jako třeba ve skladbě Supernaut, tak osmiminutovou proměnlivou kompozici Wheels of Confusion/The Straightener, nebo třeba typickou baladu Changes, jejímž zařazením prozradili i svou jemnější stránku.
Rockoví klasici Deep Purple procházeli počátkem sedmdesátých let veleúspěšným obdobím. Odstartovalo ho hned v roce 1970 album In Rock a v purplemánii pak pokračovali na deskách Fireball a Machine Head.
Album Machine Head, které vyšlo právě v roce 1972 je čistě hardrockové a jeho umístění v čele britského albového žebříčku otevírá znovu cestu k americkému a japonskému trhu. Ovšem přesně v tomto období přišly problémy mezi členy kapely.
Ponorková nemoc, nervozita a rozbroje - to byla atmosféra na palubě Párplů. Největší nedorozumění mezi sebou prožívali Gillan a Blackmore a paradoxně v této situaci vzniká deska, před jejímiž kvalitami se dodnes sklání celý svět - Made in Japan. Do Japonska si kapela odskočila během přestávky mezi dvěma americkými šňůrami a za pomoci nejmodernější techniky vznikla jedna z jejich mnoha živých nahrávek. Ovšem tato vstoupila do dějin jako jeden z nejlepších živáků, které kdy byly nahrány. Zásluhu na tom má hlavně Gillan, který v té době moc dobře věděl, že se odehrává boj o to, kdo půjde a kdo zůstane. Na desce se ze svého trápení a frustrace vyzpíval. Byla to jeho prozatímní labutí píseň u Deep Purple, protože hned poté z kapely odchází a je vystřídán Davidem Coverdalem.
Další z kapel, která dala tvář britskému hardrocku, jsou Uriah Heep. Málokdo možná ví, že kapela má svůj prazáklad v mětečku Brentwood , kde je už v roce 1967 založil kytarista Mick Box. Jejich název pochází z románu Charlese Dickense David Copperfield - jmenuje se tak proradný podlézavec Uriah Heep. Původní názvy kapely byly The Stalkers a Spice.V roce 1972 vydávají Uriah Heep své třetí album Demons and Wizards, na kterém zpívá David Byron, kytaru lechtá Mick Box, Ken Hensley obstarává klávesy, problémový narkoman, ale vynikající hráč Gary Thain se ujímá basy a za bubny sedí Lee Kerslake.
Vzniklá deska je esencí toho nejlepšího, co na britské rockové scéně v té době vzniklo a snoubí v sobě sexy vokál s instrumentálními exhibicemi a hráčskou brilancí.
Poněkud z jiného soudku pocházejí Jethro Tull. Jejich kombinace hard rocku, folk rocku, progrese, originálního přístupu, lidové a keltské hudby z nich učinila skupinu s nezaměnitelnou tváří. Hlavní postavou kapely po celá léta zůstává Ian Anderson - vokalista, kytarista, flétnista a hráč na mandolínu.
Páté studiové album Thick as A Brick je co se týče umístění v žebříčcích nejúspěšnější. Jedná se o monolitické, koncepční dílo a texty jsou psány z pohledu chlapce, přezdívaného Little Milton, který má potíže s dospíváním. Celé album je tvořeno jednou písní, rozdělenou na dvě strany dlouhohrající desky a bylo zamýšleno jako parodie na všechna koncepční alba.
Rok 1972 byl novým začátkem pro mnoho kapel - vznikla například švédská popová Abba, americká hardrocková formace Van Halen, nebo glammetaloví Twisted Sister. Rozpad čekal MC5 - rozklad významné "high energy rock" kapely z Detroitu byl zapřičiněn jednak odchodem basáka Michaela Davise pro nadměrné užívání heroinu a jednak pro celkový úpadek zbytku kapely. Rozlučkový večírek na Silvestra v roce 1972 v Grande Ballroom byl poslední kapkou - příšlo pouze pár desítek lidí. Rozrušený Kramer po pár písních opustil jeviště a tak skončila další z legend.
Teď už k muzice samotné - výběr všehochuti z roku 1972.
1. Little Feat - Easy To Slip - album Sailin' Shoes
V této kapele za bicími seděl Richie Hayward, který později nahrával s Robertem Plantem jeho sólovku Shaken'n'Stirred a jel s ním turné k albu Honeydrippers. Byl to jeden z jejích zakládajících členů - spolu s Lowelem Georgem (kytara) a Billy Paynem (klávesy). Bohužel to v srpnu budou dva roky, co Richie Hayward zemřel na zápal plic, když čekal v nemocnici na transplantaci jater.
2. Atomic Rooster - album Made in England
Na tomto albu uslyšíte vokál Chrise Farlowa, jednoho z těch zpěváků, kteří ač schopní a dobří, jsou dnes pozapomenuti. Což je myslím škoda, také díky jeho hlasu je album vynikající. Chris Farlowe je též znám svým hostováním na albu Jimmyho Page Outrider.
3. Tim Buckley - Devil Eyes - album Greetings from L. A.
Jedno z pozdních experimentálních alb Tima Buckleyho. Jedná se o směs jazzu a funkrocku a mělo úspěch především v nezávislých kruzích posluchačů.
4. Richard Thompson - Roll Over Vaughn Williams - album Henry The Human Fly
První sólové album fenomenálního britského kytaristy a zpěváka Richarda Thompsona. Bývá označováno jako jedno z jeho nejlepších a takovou malou perličkou je, že na klavír hraje a zpívá i Thomsonova kolegyně z Fairport Convention Sandy Denny.
5. Jethro Tull - Thick as A Brick
6. Mott The Hoople - All The Young Dudes - album All The Young Dudes
Album kapele produkoval David Bowie a píseň All The Young Dudes (původně Bowieho) se stala hymnou glam rocku.
7. Deep Purple - Smoke on The Water - Made in Japan
Co k tomu dodat? Moje oblíbená koncertní skladba z mého oblíbeného alba.
8. Aretha Franklin - Amazing Grace - Amazing Grace
Soulová královna...
9. Sandy Denny - Listen, Listen - album Sandy
Na druhém sólovém albu Sandy, které bývá všeobecně považováno za její nejlepší, vypomáhal pro změnu zase Richard Thompson. Hraje v několika písních na kytaru a v této zde uvedené na mandolínu.
10. Malo - Nena - Malo
Kytarista Jorge Santana je bratrem Carlose Santany, zpívá a bubnuje Arcelio García Jr. Album Malo je debutem této kapely ze San Francisca.
11. Uriah Heep - All My Life - Demons and Wizards
Informace v článku pocházejí z mnoha zdrojů. Jsou jimi knihy: Kladivo Bohů (Sága Led Zeppelin), Led Zeppelin - Všechny koncerty a pak ten pásek, Odysea zvaná Pink Floyd. Pak několik čísel časopisu Rock & Pop, moje hlava a internet - zejména wikipedie.
Komentáře
Okomentovat