Hudba je zrcadlem doby - dokončení

Dnes ukončíme naše povídání o tom, jak hudba měnila svou tvář v zrcadle doby. Měli jsme tu blues - smutek a útlak, vyjádřený v prosté písni potomků černošských otroků. Měli jsme tady soul - duši, která utekla z chrámu do světa, aby vzbudila v lidech emoce a touhu po lásce. Rythm&blues nás provázelo při putování do Chicaga. V Chicagu jsme se zahřáli při tanci a hudbě boogie woogie. Byli jsme rovněž svědky kulturní revoluce v poválečné Americe - nástupu rock'n'rollu.
Všechny tyto styly měly původ v hudbě černých - dalo by se tak říci, že černoši přinesli do Ameriky v dávných dobách nejen levnou pracovní sílu, ale hlavně své hudební tradice. Amerika se tak díky nim stala kolébkou moderní hudby - všechno podstatné, co se na poli hudby událo, má své kořeny právě tam.
Slíbila jsem ovšem, že se dnes zastavíme také v Evropě, kde se už také začínalo něco dít. Hlavně v Británii, kam v polovině padesátých let vítr zavál z amerického kontinentu styl, zvaný skiffle. Byla to bělošská muzika, hraná po hospodách pro pobavení publika. Skiffle bylo zlehka infikováno jazzem, ovšem byla to především syrová a nespoutaná zábava - prostě odvaz.Hráči skiffle měli ve svém nástrojovém vybavení kromě kytar a bubnů i banja, kazoo a valchy a libovali si v nošení kostkovaných košil.

Lonnie Donegan - Rock Island Line

Největší hvězdou tohoto stylu byl skotský hudebník jménem Lonnie Donegan. Proslavil se přezpíváním několika hitů - například jeho první singl Rock Island Line měl původ v Americe a původně ho nazpíval Leadbelly. Takže jsme opět u americké hudby a teď by bylo namístě říct, že z Ameriky se do Británie dostal v té době jen zlomek toho, co mohla nabídnout. Frčeli fešáci, jako byl Frank Sinatra a Frankie Laine, ale o rythm&blues, natož pak o be bopu a jeho zhulených představitelích neměli britští posluchači ani potuchy. Situace se změnila až v druhé polovině padesátých let, kdy začalo vysílat rádio Luxembourg - tehdy nastalo horečné shánění desek s americkým rock'n'rollem a nový proklamovaný styl se stal vděčným útočištěm anglických rebelů.
Tohle rebelství a odlišování se od ostatní populace se projevovalo nejen v hudbě, ale také v oblékání a účesech. V té době drsná mládež nosila patky, hutně napomádované brilantinou, dlouhá barevná saka s vycpanými rameny, dlouhými klopami a sametovými límci, tenké kravaty, přiléhavé kalhoty, zvané trubky a na nohou boty, zvané klády, s kulatou špičkou a vysokou podrážkou ze syrové gumy, nebo naopak elegantní botky s úzkou špičkou, zvané winkle pickers.
Drsňáci a rváči, kteří vyznávali tuto módu, si samozřejmě oblíbili rebelský rock'n'roll i další jeho odnože.
Samozřejmě tito chuligáni vzbuzovali nelibost ve společnosti, která si potrpí na konzervativní lpění na tradicích - je jasné, že rádia v Anglii se bránila vysílání rock'n'rollu zuby nehty, protože ho považovala za původce všeho zla a násilí.
Ale mladí si samozřejmě našli jinou cestičku - amatérské zpěváky, kteří začali rock'n'roll na britských ostrovech propagovat.

The Shadows & Cliff Richard : Lucky Lips



Mezi prvními byli Cliff Richard a jeho band The Drifters, později přejmenovaný na The Shadows a také například Johnny Kidd s kapelou The Pirates. Tihle muzikanti a také všichni ostatní, kteří se snažili zbourat tradice a vnést do staré dobré Anglie trochu svěžího větru ze zámoří to neměli vůbec, ale vůbec jednoduché. Stáli proti konzervativním pravidlům a nakonec, jednoduchá situace nebyla ani na druhé straně oceánu - na rasistickém jihu Ameriky.
Tam se ctihodní občané a guvernéři obávali jistého promíchání ras - bylo nepřípustné, aby na černošskou hudbu chodila pařit bílá děvčata. Černý chlapec se v té době nesměl na bílé děvče ani podívat, pokud vzhlédl k dívce na ulici, stávalo se, že byl rozzuřeným davem zlynčován.
Proto se na zábavách, kde hrály černošské kapely a kam se chodila bavit i bílá mládež, jednoduše natáhl mezi obě skupiny provaz - na jedné straně běloši a na druhé černoši. Zábava byla sledována bdělým okem policajta a pokud se rasy v zápalu pařby promíchaly, odnesla to samozřejmě kapela. Pokud jste někdo sledovali pořad, který před časem vysílala Česká televize a který se jmenoval Soul Deep, tak tam to bylo pěkně názorně ukázáno.
No ale zpět k hudbě - rock'n'roll se stal symbolem vzdoru a protestu mládí proti zkostnatělým předsudkům společnosti a také se stal předobrazem rocku. Rocková hudba pak popsala v hudbě a textech tento protest proti hodnotám starší generace ještě daleko podrobněji.
Můžeme tedy vstoupit do šedesátých let - v této době se toho mnoho událo, co mělo vliv na hudební a uměleckou scénu. Smrt J. F. Kennedyho, válka ve Vietnamu, pařížské studentské nepokoje, Československo roku 1968, vznik Beatles, drogy, které ovlivnily mysl a vnímání umělců a nahé děti květin - hippies, symbol svobody a uvolnění.
V této době se do popředí dostal kult mládí a rozšiřovala se bariéra mezi mládeží a jejich rodiči. Ti už nepředstavovali pro své děti vzory, naopak, chtěli se od nich co nejvíce odlišovat. To se jim také dařilo - pomocí hudby a módy. Šedesátá léta byla revolučním časem v oblasti myšlení. Z dnešního pohledu viděno to byly převratné, radostné ale i nelehké a divoké časy.
Vždyť se jen podívejme na to, co se dělo: hystericky křičící fanynky na koncertech Beatles, chuligánští Rolling Stones, věčně ožralý a zdrogovaný frontman The Doors Jim Morrison, rozbité kytary a prokopnuté bicí na koncertech Who, syrové riffy The Yardbirds, zvláštní a politicky angažované texty básníka Boba Dylana, poetický a melodický hlas Joan Baez, harmonické vícehlasy Mamas and The Papas, revoluční kytarové orgie Jimiho Hendrixe, ikona hippies a žena se zvláštně chraplavým sexy hlasem Janis Joplin a na konci dekády absolutní hlukový masakr v podobě skupiny Led Zeppelin. To všechno a mnohem víc v sobě skrývají slavné sixties.


Není účelem tohoto článku vypsat vše, co se dělo na poli hudby v této době - z jednoho prostého důvodu: mohla by z toho být kniha. Mým záměrem bylo pouze ukázat vám, jak se měnila hudba a její styly v průběhu dvacátého století a i když jsme tu neměli všechny, myslím, že obrázek tehdejší společnosti se podařilo tímto seriálem alespoň trochu nastínit. Zkrátka - lidé prostřednictvím hudby ve všech dobách vyjadřovali své názory a postoje k tomu, co se v té které době dělo. Čím víc byla společnost otevřenější, tím víc to samozřejmě bylo v hudbě vidět. A tak je tomu dodnes... někdy si můžeme povzdechnout: bohužel.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hudební abeceda - F jako Francie

Až naprší a uschne, pitomci

Arthur Lee: Vindicator