Hrůzná jízda lanovkou

Nevím, jestli může být lanovka prostředkem městské hromadné dopravy - řekla bych spíš, že ne, ale určitě je hromadným dopravním prostředkem na horách, kde z údolí vyváží turisty na kopce a zase zpět. Před pár lety jsem na výletě okusila slast cestování lanovkou a protože jsem dost velký strašpytel, byla to spíš jízda hrůzy.

Už jako malá jsem měla strach z kolotočů - dobrovolně jsem vlezla tak akorát na housenkovou dráhu nebo dětské koníky. Jednou jsem se odvážila na ruské kolo a ono zrovna, když jsem seděla nahoře, zastavilo a zůstalo stát. Kabina se se mnou houpala a můj žaludek vykonával stejné pohyby. Seděla jsem jako přikovaná a modlila se, aby se ta příšernost dala do pohybu a já se mohla zase dotknout teniskou země. Po mnoho let jsem se úspěšně vyhýbala nebezpečným atrakcím, až jednou....

Byli jsme se synem na výletě, který pořádal můj zaměstnavatel. Byl červen, ale chladné počasí Jeseníků připomínalo spíš duben, nebo březen. Navíc se tam v horách počasí mění jako nálada puberťáka, takže jsme byli samozřejmě tepleji oblečeni. Ale ne dost teple na to, co nás v příštích hodinách čekalo.

Náš autobus přijel k stanovišti lanové dráhy a celé jeho osazenstvo postupně spořádaně nastoupilo do dvousedaček, které nás vyvážely na přestupní stanici v Černavě. Měla jsem samozřejmě strach nastoupit, ale před synem bylo třeba hrát hrdinku - navíc jsme jeli spolu - tak jsem s roztřesenýma nohama a se srdcem v krku vlezla do otevřené kabinky. Cestou jsem se trochu uvolnila a pozorovala nádhernou scenérii hor. Bylo krásně, slunce svítilo a výhled byl překrásný.

Když jsme přestupovali na jednosedačkovou lanovku z Černavy na Šerák, už se začínalo nebe trochu kabonit. Na jednosedadle jsem už neměla synovu morální oporu a tak jsem si už nevychutnávala okolní krásy přírody, spíš jsem se zuby nehty držela a přemýšlela nad tím, jak z lanovky budu muset nahoře vyskočit.

Proběhlo to bez problémů, a tak jsem se celá šťastná nad tím, jak jsem to hezky zvládla, radovala z výhledu do údolí. Nahoře byla malá hospůdka a naše kroky zamířily tam - byl právě čas oběda a tak jsme se všichni šli posilnit před cestou zpátky. V restauraci bylo narváno - výběr jídel byl pramizerný a s vysokohorskou přirážkou, a tak po smaženém sýru, který chutnal jako umělá hmota a po studených hranolkách, jsme vyšli před hospůdku.

Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme zjistili, jak dramaticky se zatím počasí změnilo! Mraky, před chvílí ještě bělavé, byly doslova černé a foukal silný vichr. Než jsme došli všichni k stanovišti lanovky, začalo lít jak z konve a poryvy větru byly tak mohutné, že nikomu nebyla nic platná ani pláštěnka.

Hodný pán, co obsluhoval lanovku, nás schoval ve svém království - posilňovali jsme se slivovicí a vyptávali se, co se v takovém případě děje. No co... zastaví se lanovka. Ti, co na ní seděli, ještě než se průtrž spustila, mají smůlu. Musí tu hrůzu přečkat na sedadlech. Ty, kteří se neudrží a spadnou, pak horská služba dole sebere - dělal si ten dobrý muž legraci. Do smíchu mi tedy nebylo. Při představě té strašné jízdy ve mně byla malá dušička.

Po chvíli nás pán od lanovky vyhodil ven - prý už se to trochu uklidnilo, a tak se máme seřadit k jízdě dolů. Pořád ještě pršelo a hustá mlha nedovolovala dohlédnout na vzdálenost několika metrů. Co bylo ale nejhorší; vítr stále neustával a lomcoval nebohými sedátky, jakoby to byly dětské hračky.

Postupně jsme nastupovali na ďábelskou jízdu - se zoufalým výrazem odsouzence na smrt jsem nasedla na mokré sedátko a než jsem se nadála, visela jsem nad propastí a pode mnou se válely kusy mlhy. Křečovitě jsem se držela zmrzlýma rukama, hlavu omotanou šátkem jak islámský terorista a při každém zhoupnutí lanovky jsem si nahlas zpívala, abych přehlušila strach.

Jízda hrůzy se mi zdála nekonečná - uprostřed cárů mlhy se nedalo dohlédnout do údolí. Ale faktem bylo, že čím víc jsme se blížili k Černavě, tím se viditelnost zlepšovala. Nedovedete si představit mou radost, když jsem se shledala se synem, který ze mně samozřejmě měl jundu, jakou by měl ze své zděšené matky každý puberťák. Jízda z Černavy už byla klidná a mlha pomalu ustupovala prodírajícím se slunečním paprskům. Dole na nás čekalo pěkné počasí a po dešti a větru nebylo ani památky.

Celé osazenstvo našeho autobusu, zkřehlé a promrzlé po příšerné cestě, se sešlo v hospodě na čaji s rumem: právě prožité hrůzy nás semkly dohromady. Zahřátí a uklidnění jsme pak nastoupili na další cestu - chválabohu už ne lanovkou, ale obyčejným autobusem.