Generační problém v MHD

Aneb úvaha na téma, proč právě v dopravních prostředcích nejvíc pociťujeme generační rozdíly.

Už jsem tu četla mnoho článků o tom, jak mladým znepříjemňují cestování otravní a protivní důchodci, ale moc málo těch, které by poukazovaly na to, že mládež taky nebývá vždycky příjemná a milá. Možná je to dáno tím, že blog je teritoriem především mladých psavců, a tak je samozřejmé, že budou kopat za svůj tým. Jsem v tomto směru nestranným pozorovatelem, protože nepatřím ani mezi teenagery, ani mezi staříky, takže bych se ráda k této problematice vyjádřila.

Tramvaj nebo autobus je jedním z mála míst, kde se schází víceméně dobrovolně generační směska lidí, kteří by za normálních okolností svou společnost nevyhledávali. Maminky s malými dětmi, školáci, pracující a nepracující lid i senioři.

Každá z těchto kategorií má pro své cestování vyhrazen určitý čas, kdy je normální její výskyt - maminky s dětmi jezdí většinou dopoledne, školáci ráno po sedmé a odpoledne, pracující ve špičku a nepracující a senioři pořád.

Kdykoliv se vyskytne v dopravním prostředku v daný čas někdo, kdo nezapadá do dané kategorie, vzbudí v řadách spolucestujících nevoli a reptání. Například taková maminka s dítětem, cestující ráno k lékaři, se octne terčem nejapných narážek, cože si to dovoluje zabírat s kočárkem místo, nebo senior, který jede nakupovat, je ostatními tiše odsouzen k tomu, že měl radši zůstat sedět doma.

Tahle představa o tom, že senioři by se radši neměli na veřejnosti moc ukazovat, pramení z toho, v jakém světle jsou společností prezentováni. Nezapadají do dravého světa byznysu, podnikání, hromadění a zisků - spíš jsou to ti, kteří nám ukrajují peníze ze státního rozpočtu, jdoucí na jejich důchody. Všude kolem je preferováno mládí, zdraví, krása a bohatství a to jsou hodnoty, které oni už nemohou nabídnout.

Představte si starého, osaměle žijícího člověka, který nemá celý den s kým promluvit. Na to, aby se chodil někam bavit, mu nezbývají peníze ani energie, rodina na něj nemá čas (no jo, oni pracujou, to víte). Kam si takový člověk může jít povyrazit? Jedině do obchodu, nebo k lékaři. A všude je třeba se nějak dopravit.

Tak se nedivte, když potkáte v tramvaji starou babičku, která si chce povídat. Pro ni je to totiž třeba jeden z mála společenských kontaktů, který za den má. My, kteří chodíme do práce, nebo do školy, asi tohle těžko chápeme - máme kolem sebe pořád spoustu známých tváří, se kterými sdílíme společné zážitky. Ale ona tuhle možnost nemá - proto se taky důchodci sdružují v nákupních centrech, kde se zastavují mezi regály v srdečném rozhovoru, proto se dávají do řeči s cizími lidmi na zastávkách a v autobusech.

A to, že důchodci nadávají na nevychovanou mládež, která je nepustí sednout? Myslím, že tohle je problém každé generace. Jim určitě také za dob jejich mládí starší lidé říkali, jak jsou nezdvořilí a neslušní. Ale myslím, že těch nadávajících není zase tolik - určitě je jich méně, než drzých mladých smradů, pohodlně rozvalených na sedačce, když přistoupí stará osoba. Ta pak balancuje nad mladíkem, který si přece potřebuje po osmi hodinách prosezených ve škole odpočinout. Většinou se pak někdo zvedne a pustí ji sednout, ale ten mladý se ani nezastydí. Asi si neuvědomuje, že je na světě jeden spravedlivý zákon - a to ten, že každého z nás jednou čeká stáří. Jednou my budeme ti protivní otravní důchodci, kteří ubírají mladým místo na slunci a v dopravních prostředcích. Jednou budeme ti, kteří budou čekat, až je někdo pustí sednout a budou brblat: No to je hrůza, tohle za našich časů nebývalo...