Československá poválečná hudba - zrcadlo naší kultury
Ještě se tak snadno nevzdám tohoto tématu, kterým je pro mě hudba v zrcadle času. Bloger King Rucola mi u mého předešlého článku připomněl písně z dob, kdy jsme byli pevně uzavřeni před západním zkaženým světem a dívali se s nadšením do velkého Zrcadla - Sovětského svazu, našeho vzoru. Takže u nás se hudba vyvíjela dvěma různými směry - jeden z nich byl underground, zakázaný a neoficiální proud, který absorboval vlivy ze Západu a jehož představitelé často končili v exilu, ve vězení, případně se zákazem činnosti. Druhým oficiálním, byla radostná socialistická píseň, která popisovala život v naší krásné zemi v zářivých barvách a také poukazovala na hodnoty našeho pracujícího lidu.
Vyrůstala jsem v době rozkvětu socialismu, takže jsem nezažila poválečnou dobu s jejím nadšením a radostí z toho, že válka skončila. V té poválečné době, kdy se k moci dostala Komunistická strana, se budovala nová společnost - společnost, ve které neměly být rozdíly a všichni si měli být rovni. Při budování nových silnic, domů, škol a školek, továren a JZD se objevil specifický druh hudby - budovatelská píseň. V ní byli oslavováni kombajnisté, traktoristé a dělnící, coby hrdinové.
Dáme si tu coby ochutnávku jednu takovou píseň z roku 1958, která oslavuje údernici -vzornou traktoristku.
A absenci třídních rozdílů a obdiv k Sovětskému vzoru vyjadřuje třeba tato:
V době mého mládí bývaly populární písně, které oslavovaly celosvětový mír. Jednou z takových byla píseň o holubičce, která obletěla celý svět a jejíž křídla všude roznášela svobodu. Bohužel se mi ji nepovedlo najít, zato jsem objevila oslavnou skladbu, která opěvuje statečnost ruského partyzána.
A ještě musím také připomenout ruské písně, zpívané v hodinách ruského jazyka. Jednou z těch, na které se nedá zapomenout, je Kaťuša. Voják v ní vyznává lásku krásné Kaťušce.
Nemohu také nevzpomenout populární spartakiády, které za dob mého mládí bývaly velkou událostí a nacvičovaly se za zvuku vybrané hudby dlouho dopředu. Jednoho spartakiádního cvičení jsem se zúčastnila ve čtvrté třídě, kdy jsme cvičily (dívky, chlapci měli své cvičení zvlášť) s červenými čtverci. Měly jsme předepsaný stejnokroj - bílé tričko, zelenou puntíkovanou sukénku a bílé cvičky. Když přišel ten slavný den a my měly na stadiónu předvést své cvičení, zjistila jsem, že nemám ani cvičky, ani bílé tričko. Soudružka učitelka mě poslala domů, ať se okamžitě převléknu a já s hrůzou doma zjistila, že bílé tričko sice mám, ale místo cviček jsem našla pouze gumové nazouváky. No nic, v zájmu třídy a společnosti jsem vzala ty gumové botky (byly to botky do vody) a utíkala sama samotinká na stadión. Jakmile mě soudružka učitelka spatřila, objevil se jí ve tváři radostný úsměv a zvedla mou ruku vzhůru na znamení, že jsme kompletní a naše cvičení může začít.
Další spartakiádní cvičení už jsem bojkotovala. Naštěstí jsem si v té době zvrtla koleno a tak jsem se měla na co vymluvit. No jen považte, oč jsem přišla. O krásný úděl Michala Davida.
Víte, když dnes vidím, kolik lidí tohoto člověka obdivuje - bohužel i mladých lidí - je mi z toho smutno. Tohle je totiž přesně ten typ chameleona, který se dokáže přizpůsobit každé době a režimu. Zrovna včera odpoledne jsem náhodou zapla na chvíli televizi a co nevidím - v nějaké pěvecké soutěži sedí v porotě tento člověk a tváří se jako velký znalec. No, mám někdy pocit, že u nás se toho v oficiální kultuře moc nezměnilo. Tou oficiální mám na mysli tu, která se prezentuje na obrazovkách. Člověk má někdy pocit, že se dívá do zpětného zrcátka a vrací se do dob mládí.
A to by bylo o zrcadle této doby vše.
Komentáře
Okomentovat