Mrazivé počasí je fatální pro lidi bez domova
Mráz jako samec - to je v těchto dnech reálný obraz počasí v České republice. Teploty klesají hluboko pod nulu nejen v noci, ale ani přes den se příliš neohřejeme. U vás v Moravskoslezském kraji kromě mrazu lidi pořádně potrápí i smog a tak není divu, že kdo nemusí, venku se zdržuje minimálně nutnou dobu. Teplé oblečení, horký čaj a rychlý úprk do tepla domova, to je nejběžnější a nejúčinnější recept na přežití mrazivých dnů. Ale co ti, kteří žádné "doma" nemají? Jak přežívají tohle období?
Při své práci se pohybuji celoročně v ulicích Ostravy, v jedné ze čtvrtí, kde se hojně zdržují právě lidé bez domova. Je zde charitní dům pro ubytování mužů a středisko, kde si bezdomovci mohou během dne zajít pro teplé jídlo, oblečení a nouzový nocleh. Přesto zde potkávám lidi, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají tuto pomoc, či snad z neznalosti o ní nevědí.Během loňské zimy jsem se pravidelně ráno setkávala s mužem, který si ustlal přímo před domem, kde máme kancelář. Abych upřesnila - není to kancelář v pravém slova smyslu, jen středisko, odkud vycházíme denně do terénu. Pracuji totiž jako pečovatelka starých lidí a chodím za nimi do jejich domácností.
Ten muž se uvelebil na krytém schodišti - celý jeho majetek se vešel do jednoho pytle, který sloužil jako matrace a zároveň i přikrývka. Ráno při příchodu do práce jsem ho budila a vysvětlovala mu, že mu bude lépe v azylovém domě, než na mraze. Zdálo se, že mi nechce rozumět. Vždycky ale poslušně sebral svůj majetek a ploužil se ulicí - obešel si kolečko a přišel zase zpět.
Bylo mi ho líto. Za vyžebrané peníze si nekupoval alkohol a cigarety, jako někteří jiní, ale jídlo a limonádu. Moc toho nenamluvil a když, tak mu nebylo skoro rozumět. Byl to takový tichý blázen - jednou nám povídal, že je potomek ruského Cara.
Samozřejmě nebylo možné, aby na schodech přebýval trvale - lidi z domu si stěžovali a hrozili mu policií. Odešel a už jsme ho neviděli.
Když procházím kolem střediska, kde se srocují jeho kolegové, vždycky si na něj vzpomenu. Jak asi skončil? Pro normálního člověka je strašná a zoufalá představa, že se nemá kam vrátit. Že se musí potloukat s rancem hader po městě a ohřívat se v tramvajích a obchodech, odkud ho lidé vyhánějí kvůli nepříliš vábnému zevnějšku a zápachu. Že musí doufat, že se v charitním domě najde aspoň židle, na které bude moci v teple přečkat další noc.
Třeba měl štěstí a našel někde útulek. Teď, když se dívám z okna svého vyhřátého pokoje do mrazivého večera a popíjím při tom teplý čaj, myslím na všechny tyhle nešťastníky. Každý rok umrzne na ulicích několik lidí, kteří nemají domov. Kéž by jich bylo co nejméně!
***
Edit 6. 2. 2012 - Děkuji za zařazení do výběru na Téma týdne Zoufalství!
Komentáře
Okomentovat