The Doors - The Doors

Dnes se ohlédneme za prvním albem skupiny The Doors, jejich stejnojmenným veleúspěšným debutem. Je to album, které zůstane nesmrtelné a jeho skladby si budou rockoví fanoušci přehrávat i za několik dalších desetiletí - poetická, mystická, melodická a zároveň drogami nasáklá atmosféra stále láká k poslechu.

Vyšlo 4. ledna 1967 u společnosti Elektra a producentem Jacem Holzmanem bylo popsáno jako: "Nejlepší rockové LP, co jste kdy slyšeli. Dobře informovaní propagátoři nových směrů a znalci, kteří měli tu čest si je poslechnout, sdílejí mé nadšení. Podpořte The Doors. Mají ten nejdůležitější sound v americké hudbě." A podpory se prvotině dostalo vskutku obrovské - osvětlený billboard na Sunset Strip propagoval hudební album poprvé v historii.

Jako první singl si Elektra vybrala Break on Through. V žebříčcích však píseň obsadila pouze 106. příčku. Jako druhý singl zvolil Holzman Light My Fire, jenže původní verze měla přes sedm minut a byla tedy pro vysílání rádiových stanic příliš dlouhá. Prošla úpravou a po několika měsících, kdy rotovala v rádiích po celé zemi, se stala číslem jedna. Když se to dozvěděl Morrison, jeho odpověď byla: "A proč to trvalo tak dlouho?"

Inspiraci pro psaní svých písní Jim čerpal z mnoha zdrojů - aktuálních událostí, knih a filmů. Například Soul Kitchen je údajně o restauraci ve Venice, kam chodil na žebírka s fazolemi a kukuřičným chlebem za pětaosmdesát centů. Oproti tomu End of the Night vznikla poté, co Jim přečetl Cestu do hlubin noci od Luise-Ferdinanda Célina.

Písně často vznikaly přímo na pódiu ve Whisky. Jedním z příkladů je třeba text k The End. Ten je o konci Jimova vztahu se středoškolačkou Mary Werbelowou, se kterou to táhnul během studií na Floridské śtátní univerzitě. Mary se ovšem pak odstěhovala do vlastního bytu v L. A. a začala dělat Go Go tanečnici v jednom z tamních klubů, což Jima vyděsilo. A tak se rozešli.

The End prodělala drastickou úpravu jednoho večera roku 1966, kdy The Doors hráli ve Whisky a Jim se nedostavil. Ray tedy zpíval hlavní vokály a pak spolu s Densmorem zašli do motelu Tropicana hledat Jima. Ten si zrovna toho večera vzal velké množství LSD - prý deset tisíc mikráků, jak řekl (průměrná dávka je nejvíc 500 mikrogramů). Nicméně se Rayovi a Johnovi povedlo Jima dovést do Whisky a Jim zpíval. Přidal do The End střední mluvenou část, kterou kapela předtím nikdy neslyšela:

"Vrah procitl před úsvitem.

Natáhl si boty. Nasadil tvář z prastaré obrazárny a kráčel halou.

Vešel do pokoje, kde žila jeho sestra a pak vykonal návštěvu u svého bratra.

A pak kráčel dál halou.

Došel ke dveřím a nahlédl dovnitř.

'Otče?' 'Co chceš synu?' 'Chci tě zabít.'

'Matko?' 'Tebe chci vopíchat!'

Byla to jasná narážka na Jimovy rodiče. Je to Oidipus a vypráví příběh svého vlastního otce a matky s celým oidipovsko-freudovským pojetím. Bylo to v době, kdy se v uměleckých a literárních kruzích začal rozebírat freudovský Oidipův komplex. Jim o tomhle populárním tématu mluvil, vztáhl ho na svůj vlastní život a přenesl do textu písně The End.

Ovšem na majitele klubu Whisky to dojem neudělalo. Začal na Jima křičet, aby okamžitě vypadli a neopovažovali se tam znovu ukázat.

Když se pak připravovala The End k nahrání na album, Jim odešel ze studia do katolického kostela Nejsvětější svátosti na Sunsetu. Tam si vzal "papírek", aby se dostal do lepší nálady. Pak se vrátil do studia a měl u sebe modlitební knížku, ze které vytrhával listy. Ve studiu byla skoro tma, osvětlovalo ho jen několik svící a světla z měřáků na nahrávacím zařízení. Jim se dostal do transu a několik hodin řval: "Zabij otce, píchej matku!"

Producent Paul Rotschild později řekl: "Bylo to totálně hypnotický. Všichni jsme měli pocit, že do studia právě vstoupila Múza a my jsme publikum."

Jim později tu samou noc, stále ještě pod vlivem drogy, vlezl do studia. Jakmile byl uvnitř, vzal hasicí přístroj a postříkal všechno vybavení. Než odešel, sundal si jednu botu a nechal ji na místě. Ráno druhého dne majitel studia uviděl tu spoušť, co tam Jim zanechal. Hned si všiml jeho boty a zavolal Jacu Holzmanovi. Ten pak škodu zaplatil. Naštěstí se nic nezničilo, bylo třeba jen všechno vybabení pořádně vysušit.

Jim ovšem chtěl, aby se také ostatní členové podíleli na psaní textů. V tom panovala u The Doors demokracie - Jim sám se nepovažoval za jediného schopného psát písně, hlavně tedy proto, že neuměl hrát na žádný nástroj. Uměl vymýšlet melodie a psát texty. Zpíval písně bez hudebního doprovodu a ostatní to dávali do kupy. Proto bylo první album The Doors kolektivním dílem, ne jen prací jednoho člověka.

Na jedné zkoušce Jim navrhl, aby si každý ze skupiny zkusil napsat píseň. Robby Krieger se toho chytil a vytvořil Light My Fire. Věděl, že to musí být něco hodně silného, co by mohlo konkurovat Jimovým věcem. Protože v té době měl rád "Play with Fire" od Stounů, rozhodl se, že jeho první píseň musí být o ohni.

Poté, co Robby zahrál Light My Fire na zkoušce, Densmore do ní přidal trochu latinských rytmů a Manzarek klávesové intro. Na pódiu se pak zrodila do podoby, jak ji známe z alba v její nezkrácené verzi.

Během nahrávání Light My Fire se stala Jimovi jedna příhoda. Zvukař Bruce Botnick si donesl do zvukařské kabiny televizi, aby mohl sledovat důležité sportovní utkání. Zatím Manzarek, Krieger a Densmore pracovali na skladbě. Jim tančil po studiu a najednou si všiml televizního přijímače. Vtrhl do kabiny k Botnickovi, svrhl televizi ze stolku a zařval: "V tomhle studiu nebude žádná zasraná televize - nikdy!"

Je jasné, že s Jimem nebyla snadná spolupráce - nikdy jste nevěděli, co v příštím okamžiku udělá. Ale byl to geniální autor. Už v okamžiku, kdy se toho osudného dne na sklonku léta roku 1965 potkal s Manzarkem na pláži ve Venice, měl v hlavě fantastický rockový koncert. Písně se líhly v Jimově hlavě podpořeny jeho citem pro hudbu, intonaci a poetiku, jeho sečtělostí a tíhnutí k beatnikům, jako byli třeba Norman Mailer, nebo Burroughs a také samozřejmě jeho náklonností k drogám, jakožto prostředku osvobození mysli. To je nakonec i hlavním tématem Jimovy oblíbené knihy od Aldouse Huxleye The Doors of Perception, z níž skupina převzala svůj název.

Co se týče dalších písní na prvním albu, za zmínku stojí Alabama song, která pochází od Bertolda Brechta a Kurta Weilla. Ray Manzarek desku s touto skladbou přinesl na zkoušku, všem se to líbilo a tak to nahráli. Na desku se dostala i původně Dixonova Back Door Man, kterou Robbie Krieger slyšel v podání Johna Hammonda Jr. a odtud přišel nápad zařadit ji sem

.

Obal na desku byl prostý a výstižný - fotografie všech čtyř členů, kterým vévodila zasněná a do stínu ponořená Jimova tvář. Obal se však Jimovi nelíbil, proto na dalším albu požadoval změnu - řekl doslova, aby tam dali cokoliv, třeba nějakou holku, nebo pampelišku, jen ne společnou fotku. Je docela zajímavé, že všechny obaly alb The Doors - právě kromě druhého Strange Days - jsou tvořeny společnou fotografií všech členů skupiny.

Ještě by se slušelo poznamenat, že album bylo nahráno ve studích Sunsed Recording Sound za pouhých devět dní během září 1966.

Mými favority, které na desce mám, jsou Break On Through (To The Other Side), Light my Fire, End Of The Night a The End. Především The End, protože její atmosféra mě vždycky dostane a já se najednou přenesu do studia, kde hoří svíce a jinak je tma a v pozadí slyším Jimův křik. Do toho zní jemné motivy Kriegerovy kytary a Rayových kláves a já se instinktivně krčím a zavírám oči, protože tohle se musí prožít. Ten příběh je fascinující dodneška.

Informace použity z knihy Jim Morrison od Jamese Henkeho.

Celé album s kompletním seznamem skladeb zde.

---

Light my Fire

***

The End

***

Break on Through (To The Other Side)