Hurá, je tu Silvestr!

Kdo mě trochu zná, ví, že to zvolání v nadpisu je trochu nadnesené - nemám ráda bujaré oslavy posledního dne v roce. To nařízené a povinné veselí, bouchání šampusu, opilecké žvásty, přihlouplý televizní program, stále stejné vtípky. Co slavit? To, že budeme zase o rok starší? A nebo to, co nás čeká v tom dalším roce? Přiznávám, že jsem trochu skeptik - nedívám se s přílišnou radostí do budoucnosti vládou nám malované - hlavně se tedy netěším na ty nepopulární změny v zákoníku práce. Neplacené přesčasy (tedy, ne že by byly doteď placené, ale člověk si mohl alespoň vybrat náhradní volno), žádné příplatky za noční (copak ve sněmovně, tam se to krásně chrupe i ve dne) a vůbec samá pozitiva a sociální jistoty. No nic, necháme se překvapit a koncem toho příštího roku si povíme, jak to všechno dopadlo.

Jinak - tento čas bych využila k bilancování tohoto roku - jaký byl a co přinesl mě osobně. Můžu říct, že to byl rok velice proměnlivý a ukazoval mi střídavě svou vlídnou i smutnou tvář. Co se týče hudby, byl to pro mě rok slibný a plný krásných zážitků - v únoru jsem byla na koncertě Steva Lukathera v klubu Parník (i s Jirkou jsme takto oslavili mé narozeniny), pak jsme prožili čtyři nezapomenutelné dny na festivalu Colours of Ostrava, hned pár dní na to jsem se pustila do Varšavy za Robertem, jehož fantastický koncert mi dal zapomenout na všechny strázně tohoto světa. Pak v listopadu návštěva Prahy a skvělého koncertu Justina Adamse a Juldeha Camary (jsou to borci!!!). Samozřejmě jsem taky objevila pár krásných hudebních alb - posledním mým objevem je nové album od Tinariwen, kteří nezklamali a připravili opravdu svěží hudební nálož všem posluchačům, kteří se rádi pohybují v jiných dimenzích a nemají rádi kvalt a takovou tu 'západní' dravost.

Odvrácenou stranou tohoto roku budou úmrtí - a nejen v mé rodině, ale i v mém blízkém okolí. V dubnu mi zemřel bratr, kterému by bylo letos 5. října teprve pětatřicet - shodou okolností se narodil stejný den jako náš zesnulý exprezident Václav Havel, jehož smrt mě také zasáhla. Pak to pokračovalo ... v červenci mé spolupracovnici zemřel bývalý partner, také velmi mladý člověk. V práci nás opustilo několik lidí, které jsem měla ráda - zemřela mi jedna z mých "babiček", svérázná paní, které bylo devadesát let a se kterou jsem si vždycky velmi rozuměla - právě pro tu její svéráznost a originalitu. Vím, že devadesát let je krásný věk - ale bylo mi líto, že se moc dlouho trápila, než došla k tomu svému vytouženému konci. Nebudu tady vypisovat všechny - má práce už obnáší i tyhle smutné záležitosti a nakonec, smrt patří k životu. Pokud je člověk naplněný a dožije se ve zdraví pěkného věku, je to požehnání. Horší je, když člověk dobrovolně opustí tento svět, protože je nešťastný a nikdo mu v jeho trápení nepomůže.

I takový je ale život a my se s tím musíme umět vyrovnávat. Co tě nezabije, to tě posílí, říká se. A je to pravdivé rčení. Tak přeji vám všem, aby jste se uměli vyrovnat se vším, co vám život přinese - nejen s tím dobrým (to jde samo), ale i s tím horším. Aby ten příští rok byl pro vás a vaše rodiny příznivý - nezapomeňte, pokud nejde o život, jde o ...víte co. A taky vám přeju pevné nervy, hodně zdraví a kapku štěstí. A co nejvíc krásných a nezapomenutelných hudebních zážitků. To vše vám ze srdce přeje Robka.