Richard Thompson - Dream Attic
Nějak se stalo, že jsem v záplavě loňských alb přehlédla to, které si můj nezájem určitě nezasloužilo - Dream Attic od Richarda Thompsona. Je to ostuda, že jsem na něj narazila až nedávno, když jsem se rozhodla o Thompsonovi napsat krátký článek, jakožto o umělci, který měl vliv na tvorbu Roberta Planta. Dnes tedy budu psát nejen o něm, ale také vám krátce představím zatím poslední album tohoto všestranného a nepřehlédnutelného kytaristy a zpěváka.
Richard Thompson (nar. 3. 4. 1949, Londýn) debutoval jako člen legendárních Fairport Convention v pouhých osmnácti letech a později se dal na sólovou dráhu. Počátkem sedmdesátých let se seznámil se zpěvačkou Lindou Peters, kterou si v roce 1972 vzal a s níž devět let nahrával společná alba. V osmdesátých letech vystupoval sólo i s experimentální kapelou French Frith Kaiser Thompson. Jeho jméno objevíme i na nahrávkách dalších umělců - jeho kytaru uslyšíme kupříkladu na dvou albech Davida Thomase (bývalého zpěváka Pere Ubu) a také na Fate of Nations Roberta Planta. A samozřejmě je toho ještě daleko víc.V roce 1999 požádal časopis Playboy Thompsona a mnoho dalších hudebníků, aby vybrali svých top deset písní uplynulého tisíciletí. Očekávali, že většina písní bude pocházet z posledních padesáti let, ovšem Thompson to vzal zgruntu - v jeho výběru se objevily písně napříč staletími až do současnosti. Je jasné, že Playboy jeho výběr nepoužil, ale Thompson skladby zaznamenal na živém vystoupení v roce 2002 v New Yorku a vydal na desce 1000 Years of Popular Music v roce 2003 a představil svým fanouškům vskutku netradiční směsku starých anglických a amerických tradicionálů, klasické hudby až po současnost, kterou představují písně od Beatles, Prince, The Who a dokonce i Britney Spears.
V červnu 2011 byl Richard Thompson vyznamenán britskou královnou Elizabeth II titulem Officer of the Order of the British Empire a v červenci byl jmenován na univerzitě v Abeerdenu Doktorem filozofie honoris causa. Jako ocenění za svou mimořádnou techniku hry na akustickou kytaru získal v roce 1991 cenu Orville Gibsona, také cenu za celoživotní dílo, které mu udělilo v roce 2006 rádio BBC a navrch dostal ještě cenu Ivora Novella. Tedy, cen má tento hudebník na triku pěknou řádku a určitě oprávněně - vždyť jeho písně inspirovaly spoustu známých umělců - Davida Gilmoura, Roberta Planta, R.E.M., Bonnie Raitt, Los Lobos, Boba Moulda, Alison Krauss...
Je načase si konečně představit zatím poslední počin tohoto letos dvaašedesátiletého muzikanta - Dream Attic. Obsahuje třináct skladeb, nahraných během tří večerů v únoru 2010 v San Franciscu. Nebývá obvyklé, že by umělci šli s novinkami takhle na trh - většinou se s nimi na koncertech šetří - ale Richard Thompson si to může dovolit. Vznikla deska, podpořená nejen uměním kvalitních a spolehlivých Thompsonových spoluhráčů, ale též energií a potleskem obecenstva. Písně nejsou spojeny jednolitým tématem, jako tomu bylo v případě předchozí desky Sweet Warrior, nabízejí různorodé příběhy, odrážející jeho aktuální nálady. V textech vzpomíná na báječné doby s Fairport Convention (Demons In Her Dancing Shoes), nostalgicky na nedávno zesnulé kamarády v Brother Slips To Away, přemítá nad vlastním životem a stárnutím v překrásné baladě Crimescene.Ale nejen nostalgie a vzpomínky jsou obsaženy v písních, též si našel dost prostoru k ironickému rýpnutí do některých 'kolegů', kteří si udělali byznys z charity - ne, žádná jména tady nenajdete, ale Bono by se měl chytit za nos.
Dream Attic představuje hudebně směsku vlivů, které Thompson absorboval během mnoha let - od jazzu, country, blues, klasické anglické hudby a ž po rock'n'roll. Se skvělou kapelou za zády nahrál Thompson skvělé album sršící energií.
If Love Whispers Your Name
***
Bad Again
Komentáře
Okomentovat