Festival In The Desert - 6., 7., 8. ledna 2003

Asi každý pozorný posluchač, který sleduje hudební pouť Roberta Planta, má ponětí o jeho okouzlení hudbou Sahary. Už kdysi dávno v dobách Led Zeppelin byly tyto vlivy patrné a naplno se projevily v devadesátých letech při nahrávání projektu No Quarter - Unledded s Jimmy Pagem. Tehdy oba protagonisté odjeli do Marrákeše, kde na náměstí Djemma El Fna rozbalili svůj stánek a před davem, složeným nejen z místních - kteří zřejmě ani netušili, koho mají před sebou - zahráli úžasné pecky Yallah, Wah Wah a City Don't Cry. Atmosféra místa dodala písním na přesvědčivosti a pozdější diváky DVD uhranula skvělými záběry obou muzikantů, hrajících společně s hrdými Gnawy.

Uplynulo několik let a Robert Plant už nějaký čas spolupracoval s Justinem Adamsem a kapelou Strange Sensation. Právě Justin Adams objevil v roce 2001 na prvním ročníku Festivalu v poušti, který se každoročně koná v Essakane na severu Mali, kapelu Tinariwen. Tinariwen měli za sebou několik let utrpení a bojů, prožitých během povstání na hranicích Mali a Nigeru, kdy v rukou střídali kalašnikovy s elektrickými kytarami. Za pochodu vznikal naléhavý soundtrack povstání, hudba, která přitahovala mladé lidi z celého Mali svou syrovostí a poselstvím. Justina Adamse Tinariwen nadchli a nabídl se jim jako producent jejich prvního alba - pod jeho citlivým dozorem vznikalo v poušti Radio Tisdas Session. Byl to příběh o útlaku a životě v exilu, opravdové blues ze Sahary, rodící se z bolesti. Justin Adams tak výrazně přispěl k propagaci této skupiny v západním světě. Bez jeho pomoci by pravděpodobně dnes nikdo za hranicemi Mali netušil, že i Tuarégové mají své Rolling Stones.

Spolu s francouzskou multikulturní formací Lo'Jo se Justin Adams stal propagátorem a také producentem Festivalu in The Desert. V roce 2003 tam odjel spolu s Robertem a Skinem Tysonem, nejen aby si zde zahráli, ale také proto, aby pomohli zrodu dokumentárního filmu a alba s hudbou z festivalu.

Dokument z třetího ročníku natáčel režisér Lionel Brouet, trvá 52 minut a kromě vystoupení zajímavých umělců z Mali,

Nigeru a Senegalu z něj nasajete i atmosféru zákulisí. Samozřejmě, jak už vyplynulo z předchozích vět, uvidíte ve filmu i Roberta Planta, hrajícího v doprovodu jak už zmíněných spoluhráčů, tak i členů Lo'Jo jedinou skladbu Win My Train Fare Home, hodící se svým zaměřením dokonale k myšlence celé akce.

Ve snímku můžete vidět zcela netradiční záběry z tohoto saharského Woodstocku. Místo auty se zde hudebníci a fanoušci sjíždějí na velbloudech a uprostřed pouště staví stany a hlavní pódium. V písečných dunách se pak rozezní tóny kytar a bubínků a muzikanti v tradičních oděvech jamují spontánně, kde se dá. Na pódiu se jich vystřídá hezká řádka - Ali Farka Touré, Oumou Sangare, Django, Tartit, Blackfire, Tinariwen, Lo'Jo.... Koncertní a zákulisní záběry jsou proloženy obsáhlými komentáři hlavních vystupujících hudebníků - promlouvá zde kupříkladu Ali Farka Touré o svém vztahu k blues a jeho návaznosti na tisíciletou západoafrickou historii.

Sympaticky působí taky provázanost hudebníků - na jevišti se objeví v souladu muzikanti z Tinariwen vedle indiánské
trojice z Arizony - Blackfire, Ali Farka Touré zazpívá spolu s Oumou Sangare a Lo'Jo si střihnou svou píseň spolu s Djangem. Je zajímavé sledovat publikum - Tuarégové v turbanech se dostávají s každou písní do varu a mezi nimi jásají svorně i "bílí", těch je ovšem poskrovnu. Není divu, že Roberta Planta festival nadchl svou atmosférou, jak upřímně vyjádřil v krátkém rozhovoru. Nakonec, jeho přítomnost této akci určitě taky hodně pomohla - svým jménem propagoval hudbu, která pro západní svět ještě pořád zůstává velkou neznámou.

Festival in The Desert vyšel v roce 2004 na DVD a můžete se na něj podívat v původním znění s anglickými titulky. Na závěr je k vidění i nádherná fotogalerie, složená z fotografií Nadii Nid El Mourid a Bogdana Konopky. Pokud byste měli zálusk na tento neobyčejný film o životě a hudbě Sahary, můžete si jej objednat zde.

---

Blackfire & Tinariwen - Common Enemy

***

Robert Plant & Justin Adams Win My Train fare Home (if ever get lucky)

kytary: Justin Adams a Skin Tyson, baskytara: Nicolas Meslien, djembé: Mathieu Rousseau