Čtyřicet let od smrti Jima Morrisona
Smrt z nás všech dělá anděly
A dává nám křídla
Na místa, kde mívali jsme ramena
Hebká jako krkavčí drápy...
An American Prayer
Zítra uplyne přesně čtyřicet let ode dne, kdy svou životní pouť předčasně ukončil Jim Morrison (* 8. 12. 1943, Melbourne, Florida). Známe ho jako zpěváka The Doors, jedné z neoriginálnějších kapel šedesátých let, ale on byl především umělec a básník...byl jedním z těch autorů, kteří ve svých textech obnaží svou duši a dají ji posluchači všanc. Hudbu považoval za prostředníka ke sdělení svých pocitů, nechtěl být rokenrolovou ikonou, chtěl, aby lidé vnímali Dveře, otevřené do jeho nitra.
***
Jim zemřel 3. července 1971 ráno ve věku 27 let v bytě, kde bydlel se svou přítelkyní Pamelou Courson, ve čtvrtém patře na ulici Beautreillis 17 v Paříži. Oficiální příčinou smrti byl infarkt, jak to bylo doopravdy, je důvodem mnoha dohadů fanoušků i životopisců. Jisté je, že Jim v Paříži žil krátce, necelé tři měsíce, a jeho pobyt zde byl únikem od depresí a problémů, které ho provázely v poslední době coby frontmana The Doors. Měl za sebou obvinění z exhibicionismu - to bylo v Miami, kde byl Jim tak opilý, že se měl před publikem obnažovat. Ve skutečnosti k ničemu nedošlo, ovšem prudérní společnost tehdejšího amerického Jihu byla jiného názoru. Morrison byl buřič, který vykřikoval mezi lidi oplzlosti a provokativně si rozepínal pásek svých kalhot s tím, že divákům ukáže to, kvůli čemu přišli - štvalo ho, že v něm vidí pouze rockovou hvězdu.
Jim byl v roce 1970 odsouzen za užívání hrubého jazyka k šedesáti dnům nucených prací ve věznici Dade County, za veřejné obnažování pak k dalším šesti měsícům prací. Musel také uhradit pokutu ve výši pětiset dolarů. Po odpykání trestu byl odsouzen ke dvěma letům a čtyřem měsícům s podmínkou. Samozřejmě se prostřednictvím advokáta odvolal. Ale to všechno dohromady a také Jimova stupňující se závislost na alkoholu a drogách a s tím spojené zdravotní problémy způsobily, že se začal The Doors vzdalovat. Jeho pěvecká kariéra byla u konce...
Těžko můžeme pochopit život někoho druhého, když často nechápeme svůj vlastní ... a Jim rozhodně nebyl jednoduchá osobnost. Byl nadprůměrně inteligentní, s IQ 149, ve své podstatě byl spíš samotářský. Přispělo k tomu jeho dětství, rodina se často stěhovala díky otci, který byl námořní kapitán. Malý Jim si v každém novém bydlišti jen těžko hledal nové kamarády. Vystačil si většinou se svými dvěma mladšími sourozenci, s o čtyři roky mladší sestrou Anne a o šest let mladším bratrem Andym, k nimž ho poutala silná citová vazba. Otec George Stephen Morrison si určitě představoval budoucnost svého syna jinak než on sám, byli si povahově velmi vzdáleni. Snílek a poeta syn a otec, zocelený velením americkému bojovému loďstvu ve válce proti Vietnamu. Jejich vztah byl v době Jimova působení v The Doors na bodu mrazu, dokonce Jim v té době prohlašoval, že rodiče už nežijí.
I když Jimovy umělecké ambice byly velké - natáčel filmy, psal, maloval obrazy, dokonce se chtěl stát i hercem - osud tomu chtěl, aby se stal známým především jako rockový zpěvák, bůh, Adonis a sexsymbol šedesátých let. Jeho vystoupení byla vlastně divadelním představením, při kterých se svíjel na podlaze pódia, nebo smyslně kroutil v hedvábné košili a černých kožených kalhotech s mikrofonem v ruce. Působil vždycky jako z jiného světa, jakoby pod pláštíkem smyslného a hezkého mladého muže dřímalo nějaké zvíře - jeho výraz se odrážel v Jimových očích. Možná to byl Ještěrčí král, kterým se nazýval. Bylo to tajemno.
V posledních letech života Jim dramaticky změnil svou vizáž, hodně přibral a nechal si narůst plnovous - těžce nesl, když ho lidé uznávali jen pro jeho vzhled, chtěl být uznávaným především pro své texty a jejich interpretaci.
Úplné počátky Jimovy hudební kariéry sahají do dob, kdy nastoupil na filmovou školu UCLA v L. A.. Seznámil se tam s o čtyři roky starším Rayem Manzarkem, který měl vystudovaný klasický klavír. Oba kromě lásky k hudbě spojovaly společné marihuanové dýchánky a stali se z nich přátelé. Jima zajímal rokenrol a blues, Ray byl krom toho blázen do jazzu a tak mohl Morrisona leccos naučit.
Manzarek zpíval pod přezdívkou Screamin Ray Daniels s Rick and The Ravens, surfařskou kapelou, jejímiž členy byli jeho dva bratři. Kytarista Rick Manzarek a Jim Manzarek, který hrál na klávesy a harmoniku. Skupina pravidelně hrávala v Turkey Joint West, baru v Santa Monice. Chodilo na ně publikum z UCLA, a pak taky feťáci, kteří si přišli do baru jen tak posedět. Morrison se náhodou dostal také k vystoupení s touto kapelou, když ho Ray jednoho večera ohlásil jako speciálního hosta. Zpíval a řval z plných plic a totálně si to užil. Pak už s Rayem vystupoval pravidelně.
Během studií natočil Jim jeden film. Byla to spíš filmová poezie, než skutečný příběh. V jedné jeho scéně je záběr na byt Johna DeBelly. Spoře oděná německá dívka, DeBellova přítelkyně, tančí na staré skříni s televizí. Když televizi zapnou, objeví se v ní záběry z nacistického Německa.
Oliver Stone po letech vykládá Jimův snímek ve svém filmu The Doors jako fašistické sdělení. Manzarek tvrdí, že to nepochopil správně. Nemá to nic společného s fašismem. Byla to jen Němka, která je děsně sexy a tančí nad Adolfem Hitlerem, představovala vlastně to, proti čemu Hitler bojoval - otevřenou pornografii. Tento školní projekt pro Morrisona dopadl katastrofálně, na prvním promítání se mu zamotaly do sebe pásky a při druhém narazil na rozpaky a nepochopení. Nakonec obdržel dostatečné hodnocení a zklamaně se stáhl do ústraní. Původně chtěl odejít do New Yorku, ale nakonec to neudělal - o samotě si psal texty písní a hodně četl, samozřejmě to prokládal braním LSD.
Po nějaké době se na pláži ve Venice potkal s Rayem a zazpíval mu některé ze svých nových songů. Říká se, že prvním z nich byl Moonlight Drive, který Raye nadchl - v životě neslyšel tak úžasný text. Okamžitě ho napadlo, že by mohli založit rokenrolovou kapelu. Jim souhlasil, napadlo ho totiž to samé.
The Doors - Moonlight Drive (1966) vyšla na druhém albu The Strange Days, ale na reeditovaném vydání prvního alba je zařazena v bonusech.
The Doors, to byl název, který pocházel z Jimovy hlavy. Byl z jeho oblíbené knihy The Doors of Perception od Aldouse Huxleye z roku 1954. V knize Huxley popisuje zážitky po užití meskalinu a prosazuje názor, že droga může odstranit z mysli lidí psychické bloky a pomoci jim vidět svět takový, jaký ve skutečnosti je. Huxley převzal název knihy od Williama Blakea, který ve svém Snoubení nebe a pekla píše: "Jestliže dveře vnímání budou čisté, všechno se člověku zjeví v původní a nekonečné podobě."
První zkoušky nové kapely absolvoval Jim v domě Raye Manzarka s jeho bratry, kteří Morrisona a jeho texty moc nechápali, ale souhlasili se společným hraním. Chyběl jim jen bubeník a Ray si vzpomněl na svého známého, kterého si pamatoval z meditací Maharisti Mahesh Yogiho. Byl to John Densmore, jedenadvacetiletý kluk, který s bicími kamarádil už od dvanácti a krom toho byl jako Ray blázen do jazzu. Potkali se spolu v meditačním centru a tam mu Ray nabídl hraní v kapele.
Na první zkoušce pak John dostal do ruky kus zmačkaného papíru s textem Moonlight Drive a v koutě se zatím schovával bosý Jim Morrison. Ray představil Morrisona jako hlavního zpěváka, i když vlastně nikdy předtím pořádně nezpíval. John Densmore už na této první zkoušce pochopil, že bude součástí něčeho velkého. Z Morrisonova textu byl nadšený, podle jeho slov se nikdy nesetkal s tak skvělým a přitom bizarním rokenrolovým songem. Věděl, že magie, kterou Jim vyzařoval, bude znamenat úspěch pro všechny.
V té době odešli z kapely Rayovi bratři, bylo tedy třeba sehnat kytaristu. Robby Krieger studoval na UCLA psychologii a někdy v té době se zažehl jeho zájem o indickou hudbu. Začal se věnovat studiu hry na sitár a sarod. Densmore pozval Robbyho na konkurs, který The Doors pořádali, a tam se ukázalo, že Robby bude ideální kytarista. Hlavně Morrison z něj byl nadšený tak, že o jiném už nechtěl ani slyšet.
Už tehdy, kdy se kapela formovala, bylo jasné, že s Morrisonem nebude jednoduchá spolupráce. Občas se jevil jako milý, sympatický a chytrý kluk se smyslem pro humor, pak se jako mávnutím kouzelného proutku změnil v běsnící tornádo. Bylo jasné, že mu jeho drogové a alkoholové úlety budou dříve nebo později osudné.
Múzou, která věrně stála po boku Jima od samých prvopočátků The Doors, byla Pamela Courson, mladičká, nevinně vyhlížející dívenka s velikýma očima a jemnou pihovatou tváří, orámovanou dlouhými vlasy. Její dětství bylo možná tomu Jimovu trochu podobné - byla také introvert, tichá a dobrá žákyně. Ovšem to se v jejích patnácti letech dramaticky změnilo a tvrdohlavá Pam utekla s kamarádkou do Los Angeles, kde se naučila všemu, co patřilo k svobodnému životu. S Morrisonem se setkali v roce 1965 v nočním klubu The London Fog na Sunset Strip v L. A.. V té době ještě chodila s Arthurem Lee z kalifornské kapely Love. Ona byla pravděpodobně u toho, když se Arthur Lee přimlouval u Jaca Holzmana, šéfa jejich vydavatelské firmy, aby se šel podívat na vystoupení The Doors v klubu Whiskey. Ten nakonec zařídil The Doors nahrávací smlouvu a vybral jim schopného producenta Paula Rotchilda.
Pam studovala umění a tíhla k designu, malování a především módě. S Jimem si padli do oka a zůstali spolu celý čas až do konce jeho života. Jejich vztah ovšem nebyl žádnou romantickou procházkou růžovým sadem, provázely ho časté hádky a nevěry, po kterých přicházela fáze usmiřování se drahými dárky. Jim Pamele po jednom takovém úletu koupil butik Themis, který pak vedla a stala se občanským povoláním obchodnicí.
První album The Doors vyšlo v roce 1967 a zaznamenalo také Jimovu snahu odloučit se od rodiny. Už dříve tvrdil, že rodiče nežijí a teď nepovažoval za nutné je informovat o svém úspěchu. Jeho bratr Andy vyprávěl, že slyšel Light my Fire v rádiu a pak mu zavolal kamarád z Kalifornie, že si koupil tu desku a na obalu je fotka Jima a vzadu napsáno jeho jméno. Šel si album koupit taky, vzal ho domů, ukázal matce a shodli se na tom, že je to on. Tyhle Jimovy snahy odříznout svou rodinu můžou vypadat podivně, ale on spíš nechtěl, aby byli jakkoli spojováni s tím, co dělal.
Debut The Doors měl velký úspěch, dokonce se mu dostalo propagace na obrovském osvětleném billboardu na Sunset Strip. Další desky na sebe nenechaly dlouho čekat - během čtyř let vydali The Doors šest klasických studiových alb. Na všech se podepsal básnický duch Jima Morrisona a demokratický přístup k hudbě, kdy se každý z členů podílel na tvorbě songů.
V lednu 1971 nahráli poslední album L. A. Woman. O dva měsíce později odjel Jim do Paříže za Pamelou. Tím se dostáváme na samý konec příběhu - v Paříži na Jima čekala smrt. Pamelina verze jeho úmrtí je známá - po návratu z klubu začal vykašlávat krev, pak si lehl do vany s tím, že už je mu lépe. Pamela si tedy šla lehnout, ovšem když se později probudila a neviděla Jima vedle sebe v posteli, šla se podívat do koupelny. Jim ležel ve vystydlé vodě a byl mrtvý.
Pravděpodobnější je ovšem jiná verze. Jim podle všeho zemřel už v klubu, kde se scházeli drogoví dealeři. Zřejmě se předávkoval kokainem, který byl jeho oblíbenou drogou a do vany ho dotáhli už mrtvého.
Ať už to bylo tak či onak, spousta fanoušků stejně věří, že Jim nezemřel, že šlo jen o jeho útěk před slávou. Jsou přesvědčeni, že dodnes žije - stejně jako jsou Elvisovi fandové přesvědčeni o tomtéž.
Na jednu stranu jsou tato tvrzení pravdivá - Jimovy texty jsou stále živé a hudba The Doors zanechala hlubokou stopu v hudební historii. Pouhých 27 let života postačilo Morrisonovi k tomu, aby se na jeho osobnost i po čtyřiceti letech nezapomínalo...
L. A. Woman (1971)
Po smrti Jima kapela sice pokračovala dál v činnosti a vydala dvě alba, ale jeho duch na nich citelně chyběl. V roce 1972 se rozpadli. Robby Krieger a Ray Manzarek dali dohromady v roce 2002 kapelu pod názvem The Doors of the 21st Century. Na opakované žaloby ze strany Morrisonovy rodiny a Johna Densmora - jediného pozůstalého člena, který se neúčastnil této reinkarnace - se skupina přejmenovala na Riders on the Storm. Pod tímto názvem staří pardálové vyvolávají Morrisonova ducha dodnes.
Pamela následovala svou životní lásku a zemřela na předávkování heroinem 25. dubna 1974.
Doporučená literatura:
Jim Morrison - James Henke (luxusní box, obsahující nejen cenné informace z Jimova života, ale též volně vyjímatelné dokumenty a spoustu nikde nezveřejněných fotografií.
Nikdo to tu nepřežije - Jerry Hopkins a Daniel Sugerman (skvělá životopisná kniha)
Divočina - ztracené texty Jima Morrisona (Už název napovídá, že půjde o básně a texty Jimy Morrisona. K dostání snad už jen v antikvariátu.)
Komentáře
Okomentovat