Colours of Ostrava - Balkan Brass Battle, Luisa Maita a Santigold
Vážení přátelé, tak jsme zpátky z festivalu Colours of Ostrava, nabití novými dojmy a zážitky, s úsměvem a špetkou nostalgie - abychom vám, jako už je to tady poslední dva roky zvykem, zprostředkovali alespoň trochu tu neopakovatelnou atmosféru krásných čtyř dní. Pokud někteří z vás, co budete číst dál, na festivalu byli, možná si rádi připomenete některé momenty, které jste třeba sdíleli s námi a nebo se podíváte na to, o co jste přišli - a vy, kteří jste na festivalu nebyli, můžete alespoň zprostředkovaně nasát trochu atmosféry prostřednictvím fotek a muziky. Doufám, že se mi to povede i prostřednictvím textu, i když nejsem žádný velký spisovatel a znalec, ale snad to vyváží moje nadšení.
Úvodem bych chtěla říct, že jsem moc ráda, že Colours mají svůj domov právě v Ostravě. Ostrava bývala vždy považována za takovou Popelku, za šedivé a začouzené průmyslové město a možná právě proto je fajn, že na několik dní v roce ožije barvami - nejen hudby, divadla a kultury vůbec, ale také lidmi, kteří se do ní sjedou ze všech koutů republiky. Je moc příjemné v první festivalový den přijet do centra a potkávat spoustu "našich" lidí, na kterých už od pohledu poznáte, kam se chystají. Je taky fajn mít festival ve městě, kde se lidi rozptýlí a není to jako třeba jinde "na zelené louce". Pro mě osobně je moc příjemné mít jednu festivalovou scénu přímo v krásném kostele - to si myslím, že je naprostý unikát Colours. Zkrátka, patřím k těm, kteří na náš festival nedají dopustit a dost mě pak mrzí, když na diskusním fóru čtu příspěvky remcalů, kteří zkritizují úplně všechno - od piva, přes Toi-Toiky až po program. Někdy si říkám, jestli ti kritici byli na stejném festu, jako já. Ale to už je asi taková česká národní vlastnost, že se rádo kritizuje a reptá. Lidi jsou prostě příliš rozežraní a zmlsaní a někteří se už vůbec nedovedou radovat. Ale tak je to vždycky - nejvíc je vidět ty, kteří nejhlasitěji křičí. Myslím si, že letos mohla být většina lidí maximálně spokojená jak s programem, který byl pestrý a nabitý tak, že byl problém se rozhodnout, čemu dát přednost, tak i s počasím. Malinko výtek by se dalo snad směřovat k umístění některých koncertů na určité stage, některé se zkrátka mohly prohodit - tak jako třeba hned první den irští Clannad na hlavní scéně s Američankou Santigold na narvaných Barvách s opravdu "hustým" zvukem - kvůli němu jsme museli odstoupit z asi třetí řady a přesunout se dozadu. A to byla fakt škoda, protože koncert byl parádní show. Ale chápu, že není vůbec jednoduché všechno předvídat tak, aby byl stoprocentně každý spokojený.
Ale abych moc nekecala dopředu a vrátila se na úplný začátek prvního dne...
Letos jsme se na fesťák vypravili ve složení - já , Jirka a Lucie, která dorazila ve čtvrtek odpoledne z Prahy. Naše malá partička se pak rozrostla ještě o dvě Lucčiny kamarádky, se kterými jsme absolvovali většinu koncertů. Po příchodu jsme dostali látkové náramky a příjemný bonus v podobě cédéčka s písněmi vystupujících interpretů a mohli jsme se už pokochat pohledem na zaplněnou Černou louku. Ale jako už je to každoročně zvykem, všechno začíná na jednom jediném místě a tím je slezskostravský hrad, kde je i hlavní stage.
První koncert bývá vždycky na rozjezd nejdelší a ani letos nebyla výjimka - nastoupily hned dvě balkánské dechovky, aby se utkaly v "souboji" o přízeň diváků a zároveň aby je správně rozproudily. Fanfare Ciocarlia a Boban i Marko Markovič bojovali vyrovnaně a bylo těžké rozhodnout o vítězi - obojí byl pořádný nářez. Já bych možná osobně dala přednost rumunským Fanfare Ciocarlia s úžasnými saxofony a trubkami, ale zase Boban Markovič se svým synem Markem udělali větší show. Každopádně střídání kapel na pódiu bylo velmi zajímavé a ani na chvíli mě nenudilo.
Boban Markovič - Djekove Gajde
Fanfare Ciocarlia - Asfalt Tango
Pak už jsme se přesunuli na menší scénu, zvanou Park stage, kde svou premiéru měla brazilská zpěvačka ze São Paula - Luisa Maita.
Když jsem projížděla před fesťákem písničky jednotlivých interpretů, tak zrovna při Luise Jirka prohlásil, že to bude určitě nějaká romantika jak ze seriálu. Ale nakonec se z toho vyklubala hodně příjemná muzika se sametovým hlasem Luisy, jejíž koncert bych označila jako jedno z milých překvapení.
Luisa Maita - Alento
Pak, jak už jsem výše psala, na hlavní scéně nastoupili Clannad, ale jejich koncert jsem vnímala spíš jako zvukovou kulisu - opravdu tenhle typ hudby nemusím. Ale zase bylo fajn, že jsme měli čas se občerstvit před Santigold, na kterou jsme si ovšem museli chvíli počkat. Jak to dopadlo, jsem už také psala - zvuk byl dost silný, vlastně šíleně a já nechtěla hned první den přijít o sluch, tak jsme odstoupili do zadních řad. Prostě hukot... ale koncert to byl parádní, jak po stránce hudební (i když tenhle typ hudby normálně neposlouchám), tak bylo i na co koukat.
Santigold - Starstruck
Chtěla jsem první den jít i do New York klubu, nakonec jsme se tam s Jirkou i vypravili, ale to bylo asi jedno z mála zklamání celých Colours. Roy Ayers, na kterého jsem se těšila, byl sice na pódiu, ale místo hraní jsme se dočkali jen mixu nějakého DJ. Nechtělo se mi poslouchat staré hity, které tam pouštěl, tak jsme se šli podívat na chvíli na Lydona alias Rottena na hrad. Překvapilo mě, že tam bylo poměrně málo lidí; možná svoje udělal i čtvrteční déšť. Mě by to teda vůbec nevadilo, kdybych byla fanoušek... My se tam jen tak protáhli a zkoušeli jsme udělat pár fotek, což s naším blbým foťákem ve tmě a ještě v dešti je nadlidský výkon. Z koncertu vám tedy žádné zážitky nesdělím, ale myslím si, že pro mnohé to byl vrchol čtvrtku, alespoň soudě podle reakcí na fóru. Ale ty nejlepší koncerty na nás teprve čekaly, takže jsme spokojeně odjížděli domů...
Komentáře
Okomentovat