Jak jde život

Zdravím. Po náročném dni jsem usedla na svou invalidní židli u počítače a vzápětí jsem se málem octla na zemi. Abyste tomu totiž rozuměli, moje židle utrpěla zlomeninu jedné ze svých pěti noh. A to zlomeninu trvalou a nevratnou. Už nikdy nebude tou, kterou byla dřív. Zatím je její noha ovázána zelenou lepicí páskou, trčí bezmocně do prostoru a připomíná mi stav celé mé domácnosti, ve které je všechno provizorně olepeno a nic nefunguje tak, jak má. Ještěže mi alespoň funguje internet.

Tento týden se toho na mě navalilo spoustu. V práci jedu na plný plyn, po příchodu domů okamžitě vypínám. Díky chřipkové vlně nám totiž onemocněla jedna kolegyně a tak musíme práci tří lidí (která by mohla klidně být prací čtyř) zvládnout ve dvou. A k tomu ještě včera proběhlo školení, kde jsem byla až do večera. Milá, profesionálně usměvavá školitelka nám vyprávěla o základních lidských potřebách, o takzvané pyramidě potřeb.

Tak jsem si zkusila otestovat, jak jsem na tom. Zpočátku se mi zdálo, že kromě toho základu, jako je spánek, jídlo a teplo - to ještě ne vždycky, u mě není nic splněno.

Vždyť když se kouknu hned na druhou příčku pyramidky, je tam psáno, že člověk má mít pocit jistoty a bezpečí. Jak se můžu asi cítit bezpečně na židli bez jedné nohy? A nemám vůbec jistotu, že si koupím novou, protože krajíček financí se ztenčil natolik, že budu brzy mít problém si z něj pořídit krajíc chleba.

Láska a sounáležitost...to je další krok k naplnění. Mohla bych říct, že mou láskou je hudba a sounáležitost cítím tady na blogu s lidmi, kteří mají podobný zájem. Ale blog je jen můj virtuální svět, je to můj únik ze skutečna. Někdy se děsím své závislosti na tomto koutku, který jsem si vytvořila.

Ale není to asi to pravé. Přece jen sounáležitost a lásku bychom spíš měli věnovat lidem skutečným, těm, kteří jsou kolem nás. Někdy právě zapomínáme na ty, které máme rádi, bereme je jako samozřejmost a už jim neřekneme, co pro nás znamenají. Příliš často člověk zanedbává právě ty, které má nejradši.

S tím asi trošku souvisí i další příčka, uznání. Dneska mě obzvlášť potěšila jedna moje - nechci říkat to blbé slovo klientka, prostě jedna stará paní, ke které chodím a starám se o ni. Když jsem byla na odchodu a loučily jsme se s tím, že já jsem ji ujišťovala, že zase brzy přijdu a ona kromě obligátních rad, abych na sebe dávala pozor, abych neonemocněla a tak dál, najednou povídá : Ať zůstanete pořád tak moc hodná, jako jste doteď. To je něco, co mi už strašně dlouho nikdo neřekl a co mi moc chybělo. Je to přitom jen pár slov a co dokážou.

A jak se tak šplhám k vrcholu té pyramidy, přece jen zjišťuju, že to se mnou není tak špatné. Seberealizace je ten vrcholek. Tak aspoň tady se realizuju tím, že píšu o tom, co mě baví. Chtěla bych se do budoucna více věnovat hudbě, myslím teoreticky. Plánuju, že se přihlásím do knihovny a půjčím si pár nějakých dobrých knih z této oblasti, těch není nikdy dost. Doufám, že tohle své rozhodnutí dotáhnu do konce. Možná to může vypadat, že je to hrozně málo. Seberealizace, člověk by si představil nějaké vznešené cíle. Ale život se přece skládá z maličkostí. Stačí si je jen uvědomit.