Pohádka o chlapci, který zastavil čas

Nebudete tomu věřit, ale téma týdne Dospělost ve mě, už dospělé osobě, probudilo vzpomínky na dobu dětství a na pohádky. Je to zvláštní, že zrovna při vyslovení slova Dospělost si vybavím konkrétní "pohádku" o chlapci, který chtěl zastavit čas. Vlastně to má s dospělostí moc společného. Ten chlapec se bál stárnout a bál se zodpovědnosti. A tyto věci dospívání přináší.

Když se zamyslíme nad tím slovem - dospělý - znamená to, že na své cestě životem už někam dospěl, že už to někam dotáhl. Člověku se povedlo osamostatnit od rodičů, mít svou rodinu, děti, své zaměstnání. Ale vždycky to tak není. Někteří lidé se nechtějí osamostatnit, nechtějí zakládat rodinu - zůstávají stále pod ochrannými křídly rodičů, i když už jsou podle občanky dávno plnoletí. Ono je to tak pohodlné, nechat někoho druhého, aby za nás řešil problémy. A my si přitom můžeme užívat jen všech výhod, které s sebou "dospělost" přináší.

Abych se vrátila ke své původní myšlence pohádky, bylo to takhle:

To byl jednou jeden chlapec, kterému budeme říkat třeba Toník. Bylo to snad nejhravější dítě pod sluncem. Dokázal si celé hodiny kopat s míčem, běhat po lesích; pohádky hltal i ve škole pod lavicí a při hře na vojáky se k němu přidali vždycky kluci z celé vesnice. Jeho rodina žila na samém kraji dědiny u lesa a oba rodiče byli velmi zaměstnáni, tak na Toníka měl čas jen starý a moudrý dědeček.

Jednoho dne se dědeček těžce roznemohl. Všichni se o něj starali, jak nejlépe uměli - vařili mu odvary z bylinek a dávali léky, ale dědeček odmítl. "To je smrt", řekl. "Proti ní není žádného léku."

Když dědeček cítil, že se blíží jeho konec, zavolal si ke své posteli Toníka." Neplač", řekl mu," takový je koloběh života. A tady pro tebe mám jeden dárek." Dědeček vytáhl zpod polštáře staré hodinky.

"Když je budeš pravidelně natahovat, tvůj čas bude plynout tak, jak má. Pokud to neuděláš, zastaví se nejen tvůj čas, i ty se zastavíš. Nikdy nezapomeň své hodinky dobře natáhnout. Teď prožíváš nejhezčí období svého života, ale neboj se růst a stárnout. Nauč se s životem hospodařit." Pak dědeček zemřel. Když rodina pochovala stařečka, Toník si odnesl své hodinky na půdu. Každý den je chodil natahovat. Jenže, zrovna ten rok končilo jeho bezstarostné období dětství. Toník si pomyslel, že by bylo hezké si tohle období her prodloužit. Jednoho dne hodinky nenatáhl a aby ho to tak brzy nenapadlo, hodil je na půdě do velikánské kupy sena.

Za čas na ně zapomněl. Hrál si a nepřemýšlel o tom, že najednou se jeho čas zastavil. Všichni ostatní spolužáci už měli jiné zájmy, ale Toník jakoby se zastavil ve vývoji, nerostl a stále ho zajímaly jen dětské hry. Rodiče už z toho byli zoufalí. Přišel konec školního roku a učitel jim oznámil, že Toník ve škole propadl a bude muset opakovat.
Toníkovi se nakonec zželelo rodičů, a tak si řekl, že už si do sytosti vyhrál a že je čas najít ztracené hodinky. Jenže je na půdě v seně ne a ne najít.

Tak to šlo dál. Toníkovi bývalí spolužáci už chodili s děvčaty a on si zatím hrál s dětmi. Za čas už z jeho spolužáků byli dospělí muži, kteří pracovali a oženili se a Toník byl stále malým dítětem. Viděl, jak jsou už rodiče staří a nešťastní, ale neuměl jim pomoci. Jeho hodinky nebyly k nalezení.

Toník ve si ve své dětské nezodpovědnosti neuvědomoval, jaké mají rodiče trápení. A pak, jednoho dne, přišlo to, co jednou přijít muselo: zemřel mu otec. Maminka zůstala na všechno sama a nemohla už Toníka živit. Poslala ho tedy ke své sestře do města.

Ve městě už to nebylo jako na vsi. Malí chlapci si s Toníkem nechtěli hrát a teta nebyla hodná jako maminka. Poslala ho do práce, jenže s jeho dětským vzhledem ho nikde nechtěli a ani se k ničemu nehodil. Nakonec si sehnal práci poslíčka, ale všude sklízel jenom posměch.

Mezitím maminka zestárla a zemřela. Do jejich domku se nastěhovali cizí lidé a Toník se jednoho krásného dne rozhodl, že se pokusí ještě naposledy najít své ztracené hodinky.

Měl štěstí. Noví majitelé uklidili důkladně půdu a mezi trámy je objevili. Teď ležely hodinky v kuchyni na stole a Toník je spatřil přes otevřené okno. Celý šťastný vešel dovnitř a natáhl je. Pak k nim přiložil ucho, aby si poslechl jejich tikot.

Vtom do kuchyně vešla nová majitelka domu a řekla: "Že se nestydíte, takový starý člověk a krade!" Toník na ni udiveně pohlédl. Pak se podíval na své ruce a zjistil, že jsou to ruce velmi starého člověka. Toník zkrátka přeskočil dobu dospělosti a tím, že hodinky natáhl, ocitl se rovnýma nohama ve stáří.

Všechno ženě vysvětlil a té ho bylo líto. "Zůstaňte u nás" řekla. Toník tedy dožil v domku rodičů svá poslední léta. Když se blížil jeho konec, vzal hodinky a hodil je ve vsi do rybníka, aby ho už nikdy nenapadlo plést se životu do jeho zákonů.

***

Tento příběh byl inspirován pohádkou Olgy Scheinpflugové "O chlapci, který zastavil čas". Myslím, že mnoho lidí by chtělo zůstat v období bezstarostného dětství co nejdéle. Ale zákony života mluví jasně. Každý člověk musí projít postupně všemi obdobími, se všemi pro a proti, které přináší. A v dospělosti je jen na nás, jak tuto svou nejdelší životní etapu prožijeme. Nebraňme se proto zodpovědnosti a stárnutí, i při tom všem "dospěláctví" v nás stále může dřímat dětská duše.