Podceňovaní kytaristé - třetí díl, věnovaný Robbiemu Kriegerovi

Dnešní pokračování dílu o podceňovaných kytaristech jsem se rozhodla věnovat jen jednomu člověku a tím bude Robbie Krieger, kytarista skupiny The Doors. Dá se říci, že to byl opravdu jeden z nejpřehlíženějších členů této party, která stavěla především na charismatickém projevu Jima Morrisona a na síle Manzarekových kláves.

Robbie Krieger se narodil 8. ledna 1946 v Los Angeles. První nahrávkou, kterou poslouchal jako sedmiletý, byla Prokofjevova symfonická pohádka Peter and The Wolf, což byla podle jeho slov první hudba, která se mu doopravdy líbila. Později hodně poslouchal rádio - The Platters, Elvise, Fatse Domina. Na popud otce začal v deseti letech hrát na trumpetu, ale nic z toho nebylo, později zkoušel hru na bluesové piano jako samouk a v sedmnácti letech začal hrát na kytaru. Rodiče ho ale v jeho hudební zálibě příliš nepodporovali, spíš mu ji jen tiše trpěli. Učil se tedy tajně u kamaráda na akustiku.

Když bylo Robbiemu osmnáct, dostal k narozeninám mexickou flamencovou kytaru a také chodil na lekce hry flamenco, ale jen do chvíle, než uviděl v Santa Monice hrát Chucka Berryho. Hned příští den vyměnil svou klasickou kytaru za Gibsona SG. Za poslechu bluesových desek pronikal do tajů blues a novějšího rock'n'rollu, jeho vzorem byl třeba Paul Butterfield. Vedle toho byl obdivovatelem Boba Dylana a Joan Baez - tedy folkových interpretů a nadto se mu líbil i jazz. Doboví pamětníci udávají, že ve svých improvizacích zpracovával všechno dohromady, což na první pohled působilo chaoticky. Z každého z těchto milovaných stylů si Robbie bral to, co mu připadalo působivé - z rocku jeho naléhavost, z folku melodičnost, z blues duši a z jazzu možnost improvizace.

Jednou z prvních Robbieho kapel byla Psychedelic Rangers, ve které hrál s pozdějším bubeníkem The Doors Johnem Densmorem. Nahráli společně píseň Paranoia Blues. Díky Densmorovi se taky Robbie k Doorsům dostal.

Bylo to z velké části proto, že ovládal hru bootleneckem. Hned na první zkoušce udělal Robbie svou hrou na Morrisona tak velký dojem, že už nechtěl o jiném kytaristovi slyšet. Jejich první písní, kterou společně hráli, bylo Moonlight Drive. Okamžitě bylo jasné, že chemie v kapele bude fungovat - Jim byl Dionýs, ostatní členové spíš působili vyrovnaně a zklidňovali jeho tendence.

Tohle byl rok 1965 a počátek šokující, ale krátké kariéry skupiny. A bylo by na místě si zde něco historie připomenout.

První placené vystoupení The Doors se uskutečnilo na večírku pro zaměstnance Hughes Aircraft. Dali dohromady asi šest skladeb a taky nějaké cover verze. Robbie později vzpomínal na toto vystoupení v souvislosti s Morrisonem, který neměl zkušenost s vystupováním před publikem a improvizoval. Skupina ovšem neměla nahrávací smlouvu. Jediné, co měla, bylo vinylové demo ve třech kopiích. Žádná nahrávací společnost nejevila zájem jim ho vydat. Pak měli štěstí - v Columbia Records s nimi podepsali smlouvu na šest měsíců. Tahle smlouva vlastně udržela celou kapelu pohromadě.

V té době neměli Doors vůbec žádnou možnost vystupovat. Vlastně museli obcházet kluby a žebrat o kšeft. V březnu 1966 se jim povedlo získat vystoupení v klubu, který se jmenoval London Fog. Bylo to blízko Whisky a Go Go, což byla jedna z mála předností tohoto malého "doupěte".

Zpočátku na ně moc lidí nechodilo, postupně si sice získali pár fanoušků, ale kapela brala tyto koncerty spíš jako zkoušky. Je také známo, že na těchto prvních koncertech trpěl Jim Morrison takovým studem, že nebyl schopen se otočit k publiku čelem. Jejich vystoupení se ale pomalu zlepšovala a repertoár skupiny se rozšiřoval.

Ovšem špatně to vypadalo s jejich nahrávací smlouvou - nic se s ní nedělo a dokonce se objevili na seznamu kapel, které chtěla společnost Columbia vyřadit z repertoáru. The Doors s nimi okamžitě ukončili spolupráci. A další špatná zpráva byla, že se zavíral klub London Fog. Ale Jimovi se povedlo přesvědčit uměleckou agentku klubu Whisky, aby se na ně přišla podívat a ta je okamžitě najala do Whisky.

První koncert v Whisky se konal 23. května 1966 a The Doors hráli jako předskokani Captain Beefheart and the Magic Band a Buffalo Springfield. Během několika měsíců už hráli před takovými kapelami, jako byli Them Vana Morrisona, nebo Love. A právě frontman Love Arthur Lee způsobil, že se Doors povedlo získat nahrávací kontrakt se společností Elektra. U této společnosti Love vydávali svá alba a Arthur Lee přesvědčil šéfa Jacka Holzmana, že se musí jít na The Doors podívat. Holzman z jejich hudby nijak zvlášť uchvácen nebyl, ale něco mu říkalo, že mají v sobě něco víc, než mohl slyšet. Elektra tedy podepsala s The Doors smlouvu a jako producenta jim vybrala výborného a schopného Paula Rothchilda. V září 1966 šli do studia a za týden a něco nahráli své první album.

Tento stejnojmenný debut se zapsal do hudební historie. Album v podstatě definovalo jejich osobitý styl s prvky rythm and blues, rockovou naléhavostí a netradiční poezii. Dá se říct, že obstálo ve zkoušce času na výbornou a dodnes jsou skladby z něj vděčným tématem předělávek. Pilotním songem alba byl Light My Fire, který v dobových anketách obsadil místo nejvyšší. Dodnes se tato skladba řadí ke klenotům "zlatých šedesátých" let.

V tomto období byl sice středobodem Jim Morrison, ale dalo by se říct, že skupina byla stále kompaktní. Brzy nahráli své druhé album Strange Days, které obsahovalo i jednu z jejich prvních společných písní Moonlight Drive se strašidelným bootleneckovým riffem Robbyho Kriegera.

Po vydání tohoto alba se ale začala skupina tříštit a to zejména pro extravagantní život zpěváka a díky jeho problémům s drogami a alkoholem.

Další alba v pořadí byla:

Waiting For The Sun (1968)

Soft Parade (1969)

The Morrison Hotel (1970) - po debutovém albu jedno z nejlepších děl skupiny

Absolutely Live (1970)

L. A. Woman (1971) poslední, ale vynikající album. Byla to taková pocta Los Angeles, které Jim miloval.

Potom už následovalo to, co všichni znáte - smrt Jima Morrisona v Paříži 3. července 1971.

Zbytek skupiny se ale nehodlal vzdát a vyprodukoval dvě LP, Other Voices a Full Circle, kde se o pěvecké party podělili Manzarek a Krieger. Ale bez Morrisona už to nebylo ono. Proto se trio po oficiálním rozpadu skupiny v prosinci 1972 ještě jednou pokusilo o návrat vytvořením hudebního podkladu pod verše, které Morrison natočil během natáčení jejich posledního alba. Výsledek, An American Prayer, působí přes jakkoli uznávanou hodnotu Jimových veršů tak trochu podivně a násilně. S větším úspěchem se setkala různá vydání záznamů z živých koncertů, renesanci zájmu o The Doors můžeme zaznamenat až nástupem 90. let.

Robbie Krieger po rozpadu skupiny nejprve působil jako producent, brzy ale s Densmorem založili skupinu The Butts Band, se kterou vydali dvě alba. V roce 1977 vydal se svou jazz-rockovou formací Robbie Krieger&Friends stejnojmenné album, které mělo velmi dobrý ohlas. Ještě lépe si vedlo album Versions, kde se objevil Densmore i Manzarek.

Další deska No Habla ještě více zdůrazňuje fakt, že Krieger je jedním z nejvíce podceňovaných kytaristů vůbec. Album je plné instrumentálek, najdeme tam i skladby, které měly být součástí filmového projektu. Kriegerova kytara je plná ohně, spolu s ním podávají výborný výkon i jeho kolegové, baskytarista Arthur Barrow a bubeník Bruce Gary. A samozřejmě, zde nesmí chybět staré skladby Doors - Wild Child a You're Lost Little Girl.
Po live albu a souhrnném vydání Versions/Robby Krieger vyšla Robbiemu roku 2000 velmi výrazná sólová deska Cinematix. Do studia si vedle stálých členů, Barrowa a Garyho, pozval Billyho Cobhama (bicí) a Edgara Wintera (sax), na albu se podílí celá řada muzikantů, s kterými hrál v předešlých obdobích. Deska pokračuje v Kriegerově trendu míchat dohromady více podnětů, což se mu zde daří s ještě větší jistotou, než na albech minulých. Znovu tak dokazuje, že The Doors nebyl jen Jim Morrison, ale skupina čtyř výrazných osobností, které mají dodnes co říct.

Zdroje textu:

The Doors jejich vlastními slovy - Andrew Doe & John Tobler

Jim Morrison - James Henke

Muzikus.cz

zdroj fotky

***