O násilí nejen kolem nás

V dnešních novinách jsem si přečetla o tom, jak v Ostravě na zastávce trolejbusu mladá, zřejmě psychicky narušená žena, napadla s nožem v ruce několik lidí. Je to jistě hrozná věc, když člověk pokojně čeká na svůj dopravní spoj a z ničeho nic se proti němu obrátí šílenec s úmyslem ho ohrozit na životě. Ale co je daleko otřesnější, je to, že se tak stalo za bílého dne a na zastávce bylo přítomno hodně lidí. Ani jeden z nich se neodvážil zakročit a tak tři mladí lidé skončili s řeznými a bodnými ranami v nemocnici. Vše ukončila až hlídka policie, která ženu zpacifikovala.

Myslím, že by bylo stačilo, kdyby někdo z těch okolních přihlížejících občanů vytáhl mobil a zavolal policii okamžitě. Prý se to stalo náhle a lidi v panice začali utíkat pryč. Ale určitě každý z nich mohl udělat tu jednoduchou věc - namačkat na telefonu číslo 158.

Jenže - to je právě takový problém - nikomu se do toho nechce. Kdo uteče, vyhraje, platí v tomto případě.

Jiný případ, který mnou nedávno otřásl, byl ještě děsivější. Na autobusovou zastávku v noci přiběhla žena, která byla obětí znásilnění ( je jedno, jestli dokonaného, nebo jestli šlo jen o pokus) a prosila tři lidi, kteří na ní čekali, aby jí mobilem zavolali na policii. Všichni tři občané - dva starší a jeden mladík - ji odkázali na veřejný automat. To už mi přijde jako vrchol hyenismu. V tom prvním případě bych ještě pochopila, že strach z přímého napadení ochromil schopnost některých lidí logicky uvažovat, ale tento druhý případ, to už je bezcitnost a lhostejnost nejtěžšího kalibru.

Je vidět, že dneska už není problém pro násilníky a zloděje okrádat a přepadat lidi za bílého dne na ulici, pomoci se stejně většinou nedovolají. Všichni mají plnou pusu řečí o tom, kam ten náš svět spěje, ale můžeme si za to taky trochu sami. Kdybychom si více všímali toho, co se kolem nás děje, neměli by tihle grázli tak široké pole působnosti. Jenže, když se nás to netýká, tak radši strčíme hlavu do písku. Hlavně, že se nám nic nestalo. Ale až se tohle bude týkat nás, asi nám nebude jedno, že nám nikdo nepomůže. Myslím, že ta bezmoc z toho, že nikdo není ochotný pro mě udělat ani tu nejmenší věc, jako třeba zavolat policii (jako v tom druhém případě) je možná skoro stejně hrozná, jako samotné napadení.