Něco o Sametu...

A máme tu jedenadvacáté výročí Sametu. Myslím tím sametové, neboli něžné revoluce, listopadového převratu bez násilí, výročí, kdy pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Výročí, kdy se studenti v pražských ulicích vydali na pochod, aby si připomněli 50. výročí krvavého zásahu nacistů proti vysokoškolákům, kdy o život přišel student Jan Opletal. Tato akce byla komunisty nakonec povolena, protože probíhala pod záštitou SSM (socialistického svazu mládeže).

Z původně poklidné manifestace se ovšem v jejím průběhu stala stávka studentů proti komunistickému režimu. Za provolávání protikomunistických hesel se demonstrující studenti dostali až na Národní třídu, kde byli zadrženi kordonem ozbrojených policajtů. Pak nastala ta známá situace, kdy dívky zastrkovaly květiny za štíty příslušníků pohotovostního pluku. Za provolávání hesel "máme holé ruce", pak byla demonstrace rozháněna obušky a lidé v zoufalé snaze utéct se dostávali do tzv. únikových uliček, kde byli surově biti. Celkem bylo zraněno téměř 600 lidí. Dokonce se objevila i falešná zpráva o smrti studenta Martina Šmída, kterého měli policisté ubít.

Sametovou revoluci jsem prožívala asi jako většina lidí, kteří nežili v Praze, doma u televize. Náznaky toho, že se něco děje, už byly patrné už delší dobu, takže 17. listopad byl jen logickým vyústěním politické situace v tehdejším Československu a nejen v něm, podobné události se děly v celém východním bloku. Komunistický režim zkrátka skomíral a blížila se doba, kdy bude definitivně poražen.

Jak už jsem říkala, situaci jsem sledovala, ba přímo hltala, doma u televize. Bydlela jsem tehdy už sama s dcerkou, které ještě nebyly dva roky - vlastně přesně na den jí byl rok a tři čtvrtě. Díky tomu, že televize byla u nás v té době zapnutá snad od rána do noci se to zvídavé dítko naučilo hesla, která demonstranti provolávali na pozdějších shromážděních - jako třeba Svoboda, Pravda, Ať žije Havel a velmi rádo si v kočárku tato hesla pobroukávalo.

Pamatuju si na tu atmosféru listopadových dní, nejen na samotný obraz demonstrace na Národní třídě, ale na pozdější přenosy, kde už nebyli jen studenti, ale lidé z celé republiky. Najednou to vypadalo, že náš pevný režim se hroutí, že snad konečně lidé dosáhnou svobody. Byla v tom tehdy velká naděje na lepší časy, na dobu, kdy odejdou všichni zprofanovaní političtí pohlaváři, na dobu, kdy budeme svobodně vyjadřovat své názory, budeme svobodně cestovat. Byla v tom velká euforie a lidé měli k sobě nějak blízko, chovali se k sobě ohleduplně, všichni najednou táhli za jeden provaz. Byla to prostě doba nadějí a slibů, jak se všechno postupně obrátí k lepšímu. Koncem prosince byl prezidentem zvolen Václav Havel a já si přesně vzpomínám na jeho první novoroční projev. Se slzami v očích jsme poslouchali, jak naše země nevzkvétá, i když nás o opaku přesvědčoval minulý režim každý rok. Pak si taky dobře vzpomínám na prohlášení Václava Klause, coby předsedy Občanského fóra, který nám říkal, že nás čeká sedm hubených let, kdy si budeme muset utahovat opasky - tohle heslo o utahování opasků jsme ovšem v průběhu těch 21 let slyšeli ještě nesčetněkrát.

Dnes tedy uplynulo 21 let od sametové revoluce a dá se říct, že mnohé se změnilo. Je to ale změna vždy k lepšímu? Za tu dobu se objevila spousta chytráků, kteří rozkradli, co se dalo, tuneláři nám vyhloubili tunely, ve kterých zmizela nenávratně spousta peněz, mnoho podniků se ocitlo v rukách cizinců, některé byly zavřeny. Všude vládne korupce, vláda slibuje před každými volbami zlepšení, ale jen se ocitne u koryt, všechno je zapomenuto. Spousta lidí zůstala bez práce, jejich rodiny živoří na pokraji životního minima (mimochodem směšného), další hromada lidí přijde o práci v nejbližší době, domácnosti se zadlužují, ceny se zvyšují a tak dále.

Mě čeká taky neradostná doba, protože se mě osobně dotkne jedno z protikrizových opatření vlády - přijdu o deset procent ze svého platu. Možná by někteří z vás řekli, že je správné, aby se platy ve státní správě snížily. Ano, ale myslím, že by to nemělo být celoplošné. Jsem toho názoru, že jinak bude vypadat dopad tohoto opatření u člověka, jehož průměrný plat je teď kolem třiceti tisíc a jinak u člověka jako jsem já, který zdaleka nedosahuje na celostátní průměr. A ani nemá šanci, že na něj někdy dosáhne.

Jen té práce nám přibude. Za méně peněz více práce, to je heslo. Jelikož se moje zaměstnání týká péče o staré lidi a v tomto oboru nás čeká po novém roce spousta novinek, jako třeba snížení dávek tzv, příspěvku na péči u osob s nejnižším stupněm závislosti ( na pomoci, ne na alkoholu) z původních 2000,- Kč na 800,-. A s tím, že se bude hlídat, jak je tento příspěvek využíván. Bude to znamenat, že spousta těchto lidí se uchýlí k naší pomoci, aby snáze mohli dokázat, že pomoc skutečně potřebují. A další spousta úředníků bude potřeba na to, aby se to hlídalo.

Práce budu mít skutečně dost. Jen ocenění za ni se mi sníží. No ale zase tu práci aspoň mám a nehrozí, že bych o ni měla přijít. Tak třikrát hurááá...

Nechci nostalgicky vzpomínat na doby, kdy každý měl práci a tak dále. Ale nelíbí se mi ani ten dnešní pohled - buď rád, že vůbec můžeš dělat, a hlavně si nestěžuj. Drž hubu a krok, to platilo kdysi taky a v mnohém ohledu to platí i dneska.

Nějak se nám ten samet vydřel za těch 21 let, už se v něm objevují i první díry. A taky se nám nějak ušpinil...