Podzim života..

Dnes tady budu psát poněkud neobvyklý článek pro tento blog a tím je Podzim života. S podzimem totiž není spojeno jen padání listí a příprava přírody k zimnímu spánku, ale také se tak označuje stárnutí člověka.

Nikdo z nás asi zatím nepomýšlí na to, jak bude žít jako starý, jako důchodce. Já musím přiznat, že se nad tím občas zamýšlím, protože se mezi starými lidmi - dnes moderně seniory - pohybuji každý den už přes deset let. Za tu dobu jsem se setkala se spoustou případů, kdy starý člověk byl rodinou zavržen jako ten, kdo je na obtíž a na koho nemají čas. Nemít čas je totiž dneska velice časté. Ale v den výplaty důchodu si ho vždycky najdou.

Měla jsem v péči jednu starou paní, zbavenou svéprávnosti, která žila sama. Dvě dcery byly jejími poručnicemi, jedna z nich už byla také v důchodu a bydlela kousek od své maminky. Jejich péče o ni vypadala tak, že jí sebrali celý důchod a dávali jí ob den jen deset housek a mléko. Na mé námitky, že maminka by si k snídani dala občas něco sladkého mi bylo řečeno, že jí to stačí. Bylo mi té paní strašně líto. Chodila jsem k ní každý všední den ráno, vařila jí kafe a chystala ty housky. Ani to pro ni nebyly schopny její děti udělat. Vždycky jsem si s ní povídala. Pokaždé, když jsem od ní odcházela, musela jsem ji zamknout, aby neutekla a neztratila se. Bylo to pro mě hrozné, když jsem ji tam musela tak uvěznit.

Ta paní vždycky stála za oknem a mávala mi. Kdykoli jsem šla kolem, tak jsem viděla její smutnou tvář. Od lidí z domu jsem slyšela, že když přijdou dcery, tak na ni nevybíravě křičí. Ona sama si na ně taky občas postěžovala. Vrchol byl, když té paní sebrali plyšovou hračku, se kterou si povídala, když byla sama. Prý matka dělá ostudu. Neumíte si představit tu lítost starého člověka, když mu vzali jeho malou radost. Oplakala svého medvídka - děťátko...i když jsem jí pak přinesla z domu nového, už to nebylo ono.

Strašně mě štvalo, že nemám tu moc nic udělat. Mohla jsem jí akorát občas přinést něco lepšího, než jen suchou housku. Pak se na ni usmálo štěstí, byla přijatá do domova důchodců. Bylo to pro ni v její situaci vysvobození. V ten den, kdy jsem se s ní loučila, nevydržela jsem to a rozbrečela se jak malá holka. Zároveň jsem jí přála, že se dostane mezi lidi a bude konečně trošku normálně žít. Paradox byl, že u toho našeho loučení byla jedna z dcer, která se velice divila, že to tak prožívám a možná se trošku zastyděla, nevím.

V domově důchodců byla ta paní moc šikovná a ožila mezi lidmi. Jenže pak spadla, zlomila si nohu v krčku a zůstala ležet. Takhle už leží dva roky. Její dcery za ní nechodí.

Ony si asi neuvědomují, že jednou můžou dopadnout podobně. Protože takový přístup k rodičům se dědí. Tak, jak se chovaly ke své matce, tak se jednou můžou chovat jejich děti k nim.

Tento případ, který jsem tady ve zkratce popsala, není samozřejmě pravidlem, ale v dnešní době se najde spousta starých lidí, kteří jsou takto týráni vlastní rodinou.

Samozřejmě je přáním téměř každého člověka být co nejdéle soběstačný a užitečný. A mnoho lidí i ve starším věku může být velkou pomocí pro své blízké. Třeba jen tím, že mají více času a trpělivosti na to, aby si s nimi popovídali.