Cesta Roberta Planta k Band of Joy
Přečetla jsem si recenzi na album Band of Joy zde. V zásadě s ní souhlasím. V tvorbě Roberta Planta představují jeho poslední dvě desky odbočení od typicky rockového projevu a návrat ke starým i novějším, ale méně známým songům, které přepracoval k obrazu svému. Robert zkrátka vždycky dělal to, co ho bavilo a myslím, že teď to platí dvojnásob. Je vidět, že si tohle znovuobjevené území opravdu užívá.
Už na počátku své kariéry se snažil vyhýbat tématům Led Zeppelin ve své tvorbě, což asi zprvu nebylo jednoduché. Dvanáct let byl členem skupiny, kterou byl ovlivněn a hlavně, která ovlivnila spoustu fanoušků. Není divu, že zpočátku mohl cítit nejistotu, když měl vystupovat se svým novým materiálem. Během osmdesátých let se mu podařilo vydat několik dobrých alb, a hlavně vystřídat několik hudebních stylů. Vzpomeňme třeba na skvělé album The Honeydrippers(1984), které bylo vzpomínkou na staré časy rokenrollu. A naproti tomu album Shaken'n'Stirred, vydané jen o rok později, bylo zase plné experimentů a syntezátorových melodií.
V devadesátých letech, kromě toho, že vydal dvě výborné desky (Manic Nirvana a Fate of Nations) se Robert opět vrátil ke spolupráci s Jimmym Pagem. A bylo z toho turné a dvě úspěšná alba. Walking into Clarksdale se jen v Americe prodalo půl milionu nosičů. Koncerty byly ve velkém stylu velkých koncertních hal a stadionů, což po čase začalo Robertovi vadit a chtěl se zase vrátit ke své sólové práci.
Po krátkém období s příležitostnou formací Priory of Brion koncem devadesátých let Robert Plant dal dohromady skupinu The Strange Sensation. V roce 2002 vydali své první album Dreamland, za které už si vysloužil nominaci na dvě ceny Grammy - za nejlepší rockové album a za nejlepší mužský rockový výkon. Album Dreamland bylo složeno převážně z coververzí autorů, kteří byli ve své době kultem, ale je podáno s velkou dávkou originality v hudebních aranžích. Další, autorské album Mighty Rearranger (2005), je návratem k hardrocku, který je říznutý arabskými a východními rytmy. Také tohle album získalo dvě nominace na Grammy.
Kdo by čekal od Roberta Planta setrvání v tomto duchu hudby, ten by se hodně spletl. V roce 2007 Robert Plant překvapil své fanoušky albem duetů s Američankou Alison Krauss, Raising Sand. Bylo nahráno ve stylu bluegrassu, což byl zásadní posun v tvorbě Roberta Planta. Něžné, krásné album, plné tichých melodií a neobvykle ztišeného projevu Roberta s Alison, bylo odměněno hned pěti cenami Grammy. Po vydání tohoto alba se proslýchalo, že Robert s Alison pracují na dalším, ale čas ukázal, že je to jinak.
Už během turné k albu Raising Sand si s nimi zahrál Buddy Miller, se kterým Robert nazpíval jednu píseň na jeho album Buddy & Julie Miller a také Darrel Scott. Tito muzikanti se stali členy skupiny Band of Joy, jejíž název Robert Plant po mnoha letech vzkřísil. V lednu letošního roku začalo nahrávání alba, později si do studia přizval ještě folkovou zpěvačku Patty Griffin. Vzniklo album, které by se s trochou nadsázky dalo označit za mladšího bratříčka Raising Sandu.
Jistá podobnost by tady byla: jedná se opět o coververze, opět zde zpívá v duetu se zpěvačkou, styl hudby se pohybuje někde mezi folkem, blues, bluegrassem, country, rockem a možná i gospely.
Úvodní singl z desky Angel Dance(původem od Los Lobos) je ozdoben orientální melodií kytary a zastřeným zvukem, který je typický pro celé album.
House of Cards, je poklidná, lehce zasněná píseň, Central-Two-O-Nines zase připomíná venkovskou atmosféru. Nádherná balada Silver Rider(Low) je pro mě jedním z vrcholů, díky dokonale provedenému zpěvu Roberta a Patty.
You Can't Buy My Love je rozverná, skočná věcička, I'm Falling In Love Again zase jako by vypadla z The Honeydrippers, něco ve stylu Young Boy Blues.
The Only Sound That Matters vyniká pěknou melodií kytary, Monkey(Low) je trochu tajemná a hypnotická. Cindy I'll Mary You Someday - velice pěkné frázování, tohle je taky jedna z takových "obyčejných" písniček- lidovek, kterým dodali nový kabát. Taky jedna z mých oblíbených.
Harms Swift Way( Townes Van Zandt) má velmi pěknou melodii, střídanou s výrazným refrénem.
Satan Your Kingdom Must Come Down připomíná starý spirituál, poslední song Even This Shall Pass Away je založen na bicích a hypnotickém kytarovém sólu, stylově se blíží zvuku alba Dreamland.
Myslím, že album Band of Joy bude určitě jedním z vysoce hodnocených alb Roberta Planta a jen dokazuje jeho schopnost vyhmátnout zajímavé písně a dodat jim novou tvář. Možná někteří fanoušci budou touto cestou Roberta zklamaní. Ale je vidět, že jemu se na ní líbí a pravděpodobně v ní bude pokračovat. I když, kdo ví.
Komentáře
Okomentovat