Led Zeppelin - How The West Was Won

Zaměřím se dnes na třetí oficiální živé album Led Zeppelin, kolekci tří alb, které vyšly pod příznačným názvem How The West Was Won (Jak byl dobyt Západ).

Je to vlastně taková satisfakce za nepříliš povedené The Song Remains The Same. Jimmy Page měl v úmyslu vydat tohle koncertní album už koncem 70. let, nakonec si na něj posluchači museli počkat ještě čtvrt století.

Tato kolekce, na níž je záznam z koncertů z Fora a Long Beach Areny v Los Angeles, pořízený v červnu 1972, se objevila na pultech v květnu 2003.

Dnes můžeme s jistotou potvrdit, že záznam podává opravdu dokonalé svědectví o tom, jakou hudbu kapela hrála svým fanouškům na vrcholu popularity, jak asi vypadaly jejich koncerty, které se nikdy neopakovaly a byly naprosto jedinečné. Jimmy Page komentoval toto trojalbum jednoznačně: "Tohle jsou Led Zeppelin ve své nejlepší formě." Myslím, že není třeba o tom ani na chvíli zapochybovat. Tak jestli chcete, můžeme se do něj zaposlouchat společně.

zdroj fotky

Disk 1:

1. LA Drone (Page/Jones) 0:14* - úvod...předehra, jak chcete...

2. Immigrant Song (Page/Plant) 3:42* - Hutný zvuk a výtečný Robertův zpěv, tak by se dal jednoduše vyjádřit první dojem z této písně. Dala jsem si tu práci, abych srovnala verzi z BBC Session s touto z Long Beach Arena. Samozřejmě vítězně z něj vychází tato. Je zahraná se sebevědomím bohů, Jimmyho kytarové sólo přímo hýří invencí a Bonhamovy bicí mají dunivou údernost, která je podepřena Jonesovou skvělou basou. Zvuk z tohoto vystoupení byl použit na DVD z roku 2003 a je synchronizován z filmovým záznamem ze Sydney.

3. Heartbreaker (Page/Plant/Jones/Bonham) 7:25* - Brilantní Heartbreaker poskytuje Jimmymu spoustu prostoru, aby předvedl jedno ze svých nejšťastnějších sól, plné nápadů a překvapení. Pak už se přidají Bonzo a Jonesy a společně nás provedou neuvěřitelně dokonalou a divokou jízdou.

4. Black Dog (Page/Plant/Jones) 5:41** - Tak tady je myslím dostatečně vidět rozdíl mezi tímto provedením z L. A. Fora a tím, co bylo použito z koncertu v Madison Square Garden do filmu The Song Remains The Same. Tento song je gejzírem energie, tryskajícím z celé kapely. Robertův hlas je ve skvělé formě, zní svěže, sebevědomě a Jimmyho sólo je opět překvapivé a velmi dobře provedené. Za povšimnutí také stojí výrazná rytmická sekce.

5. Over the Hills and Far Away (Page/Plant) 5:08** - Ochutnávka z Houses of The Holy. Oproti studiové verzi, na které jsou použity tři kytary, si Page tady vystačí s jednou. A zvlášť fantasticky zní tato píseň, když se do ní po kytarovém úvodu vloží Bonzo a inspiruje tak Roberta ke skvělému vokálu. Je provedená s lehkostí, nádherně barevná - to je slovo, které mě vždycky napadá při poslechu.

6. Since I've Been Loving You (Page/Plant/Jones) 8:02* - Klasická koncertní záležitost, která mě nikdy nepřestane bavit. A pokaždé mě inspiruje k poslechu různých verzí, protože tohle je opravdu taková píseň, která byla zvlášť oblíbenou součástí koncertních setů Led Zeppelin a nikdy jsem neslyšela, že by se jim nepovedla. Je lahůdka pro uši, poslouchat, jak si pohrávají se světlem a stínem v uvolněných bluesových pasážích. A co se týče zpěvu, je to vášeň...

7. Stairway to Heaven (Page/Plant) 9:38* - Tato slavná balada také nabízí spoustu srovnávání, třeba v minulém díle, když jsme tu měli BBC Session, jsem o ní napsala, že je dojemná a nevinná. Tady je zahraná s naprostým sebevědomím, v druhé polovině bych řekla až s mírnou dávkou agrese. Začátek je nádherný duet kytary a mellotronu a pokračuje i poté, co se přidá Robert se zpěvem. Nástup Jimmyho sóla zaznamená zrychlení a nárůst dramatičnosti.

Co k tomu dodat - takhle vám už ji dneska NIKDO nezahraje. Úžasné.

8. Going to California (Page/Plant) 5:37* - Sluncem zalitá Californie, opět nádherně vřelá a plná citu. Přispívá k tomu hlavně Robertův naříkavý zpěv a akustická kytara Jimmyho (Jones hraje na elektrickou). A krásně jim to ladí. Schválně zkuste chvilku poslouchat jen Jonese, jak jeho kytara zpívá s Robertem...

9. That's the Way (Page/Plant) 5:54* - Další kousek z akustického bloku. Tohle jsou právě takové ty věci, které ukazují, že Led Zeppelin umí dokonale vyjádřit i nejniternější pocity hudbou.

Krásně zní mandolina, podbarvená Jimmyho hrou na akustiku a zpěv Roberta je procítěný, tak, jak to písnička vyžaduje. Takhle si představuji pomalou akustickou píseň, bez zbytečného patosu a okázalosti, prostou a přirozenou.

10. Bron-Yr-Aur Stomp (Page/Plant/Jones) 4:55* - Hravá a veselá Bron- Yr-Aur-Stomp mi vždycky vykouzlí dobrou náladu. Je to takový venkovský taneček na ukončení tohoto prvního alba.

Disk 2:

1. Dazed and Confused (Page) 25:25** (medley contains Walter's Walk, The Crunge) - Směle provedená Dazed rozhodně ani chvíli nenudí. Je zde spousta prostoru pro improvizace, třeba hodně zajímavé to je v 4:08, pak 5:13, 5:47 nastupuje smyčec - v 7:50 mi to připadá tak trochu východní, jako nějaká indická hudba, 8:33 zase jako hluboký nářek, po 9 minutě je temná nálada ještě podbarvena Robertovým zpěvem beze slov, prostě celé to předlouhé sólo Jimmyho smyčce má v sobě tolik zajímavého a tolik objevného...

Na Dazed je zajímavé se podívat z historického pohledu jejího vývoje od roku 1968, v každém období byla hrána trochu jinak a tady se myslím opět mimořádně povedla. Moc hezky tam vyzní vložené Walter's Walk (vyšla až na Codě, ale vznikla při nahrávání alba Houses of The Holy, tedy právě v roce 1972), 15:38 - The Crunge, taky nová věcička z Houses a jak se sem hodí, co?

Myslím, že tato verze Dazed vysoce přesahuje provedení z Madison Square Garden, i když to samozřejmě má taky spoustu nádherných okamžiků, jenže tady bych řekla, že je to plynulejší a fakt udržuje celou dobu pozornost. A ten konec...ah. A mám chuť pustit si ji znova.

* A jedna taková perlička - tady si můžete přečíst článek o krádeži této slavné skladby, které se měl dopustit Jimmy Page, když ji upravil na motivy folkového zpěváka Jake Holmese.

2. What Is and What Should Never Be (Page/Plant) 4:41* - Začátek této písně jde ve stopách soulu a jazzu, což se na studiové verzi neprojevilo naplno a střídavě se mění nálada s burácivou zeppelinovskou hrou. Toto provedení mi připadá o hodně tvrdší než na albu a perfektní je tam konec, to si schválně poslechněte.

3. Dancing Days (Page/Plant) 3:42* - Jedna z novinek. Výborně zahraná skladba s perfektními figurami kytary, naživo zkrátka lahůdka.

4. Moby Dick (Bonham/Jones/Page) 19:20** - Téměř dvacetiminutový Moby Dick to je vzrušující Bonzovo sólo, ve kterém se dovedně střídají dramatické a tišší pasáže a dovedou fanoušky uvést pořádně do varu. V celé té hře je spousta zajímavých momentů. Bonzo je plným právem považován za jednoho z nejlepších bubeníků světa a to nejen kvůli této skladbě...

zdroj fotky

Disk 3:

Tohle je původní verze, kterou hráli v L A Foru (i s Heartbreak Hotel) ( album Burn Like A Candle.)

1. Whole Lotta Love (Page/Plant/Jones/Bonham/Dixon) Medley contains: Boogie Chillun 2:17 (John Lee Hooker, Bernard Besman), Let's Have a Party 1:52 (Jerry Leiber),
Hello Marylou 1:08,(Gene Pitney), Going Down Slow 8:19 (James B Oden) celkový čas 23:08** - Nejlepší ze všech živých verzí, co kdy byly vydány na desce, bezkonkurenční. Začátek šlape jako hodinky, po úvodu přichází na řadu medley, na začátku Boogie Chillun jmenuje Robert Johna Lee Hookera, od něhož tato píseň pochází. Celé medley je příjemně osvěžující, s atmosférou původního boogie, swingu a rockabilly. V Marylou uslyšíme na konci zpívat "well", než přijde střih a začne další píseň Going Down Slow. Právě po Marylou měla přijít píseň "Heartbreak Hotel"(kterou ve Foru hráli), ovšem jejímu zařazení na desku zřejmě zabránila otázka autorských práv. Going je skladba s Jimmyho mistrným sólem, jeho hra je naprosto strhující. A po tomto medley se kapela vrací k původnímu motivu - začíná Robert zpěvem bez doprovodu, postupně se přidá Bonzo a ostatní a dovedou tuto skladbu a hlavně diváky do extáze.

2. Rock and Roll (Page/Plant/Jones/Bonham) 3:56*- Je poslední přídavek z koncertu v Long Beach. Je to nadupaná skladba, se spoustou energie a fantastickými vokály Roberta, který je evidentně ve vynikající formě - což se nedalo říct právě o té samé písni z MSG z roku 1973. Skvělé zakončení koncertu, uvolněnost a radost čiší z této výborně zahrané skladby.

3. The Ocean (Page/Plant/Jones/Bonham) 4:21** Tady to máte i s řevem fanoušků ( album Burn Like A Candle.) - Tohle je zas pro změnu jeden z přídavků v L.A. Foru. Song pro všechny fandy... pro tuhle mám velkou slabost. Výborný vokál, fantastické provedení, co říct víc...

4. Bring It On Home (Willie Dixon) 9:30** - Druhý z přídavků (celkem jich ve Foru odehráli sedm).

Typický koncertní souboj Jimmyho kytary a Bonzových bicích, který dokázal fandy vždycky přivést do varu. 5:40, to je koncert . Perfektní ukončení večera, věřím, že se nikomu nechtělo domů, mi by se taky nechtělo...

** - LA Forum

* - Long Beach Arena

Celkové hodnocení: Jak už vyplývá z této nadšené "recenze", tohle album si zaslouží ne jen deset, ale nejmíň jedenáct bodů.

Pokud vás to neuspokojilo a chcete si přečíst recenzi odbornou, pak prosím klikněte sem.

A ještě jedna osobní poznámka: moc mě bavilo dělat tyhle články a teď mi to bude chybět. Snad z nich bylo cítit, jak moc pro mě znamená hudba Led Zeppelin a snad i vám přinesly něco nového. A děkuji za to, že jste to četli a komentovali.

zdroj fotky

Originally released as Atlantic 83587 on May 27, 2003
Originally recording at LA Forum and Long Beach Arena by Eddie Kramer
Engineered and mixed at SARM West Studios, London by Kevin Shirley
Sound assistant: Drew Griffiths
Produced by Jimmy Page

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz