Led Zeppelin - Coda

Dnes jsme se dostali na samý konec příběhu skupiny Led Zeppelin i na konec jejich oficiální diskografie. Je to příběh o jejich hudbě, která přetrvala do dnešních dnů a určitě nikdo nepochybuje o tom, že Led Zeppelin se zlatým písmem vepsali do dějin. Byli jedineční, geniální, ale za svou slávu zaplatili velkou daň. Dneska tedy končí příběh skupiny, ale jejich hudba tady zůstává navždy.

V době mezi vydáním alba In Through The Out Door v srpnu 1979 a začátkem letního turné v roce 1980 se v kapele nic moc nedělo. V prosinci vystoupili Robert Plant, John Paul Jones a John Bonham na charitativních koncertech pro Kambodžu, které se konaly v Londýně. Robert zpíval s Rockpile Dava Edmudse, což byla rock'n'rollová skupina, jejímž hlavním představitelem byl Nick Lowe. Později uzavřela smlouvu se Swan Song.

V dubnu 1980 manažer Led Zeppelin Peter Grant naplánoval letní turné po Evropě. Mělo být skromnější, co se týče scény a také Led Zeppelin plánovali svůj návrat ke kořenům tím, že do svého setlistu zařadili opět píseň "The Train Kept A-Rollin" z repertoáru Yardbirds. Tato skladba signalizovala návrat k bluesrockovým začátkům kapely, a také naznačovala směr, kterým se chtěli teď vydat.

Grantovým cílem bylo ovšem dostat kapelu na koncertní pódia v Americe. Cítil, že tam je velká šance, jak upevnit pozici skupiny na tehdejší hudební scéně a zároveň ji představit fanouškům, kteří je ještě nikdy neviděli. Ovšem narazil na odpor. Robert, po všech událostech posledních let a zvlášť poté, co mu zemřel malý syn, odmítal opustit rodinu na delší dobu. To by při americkém turné bylo nutné, jenže Robert měl neustále strach, že se za jeho nepřítomnosti doma stane něco zlého. Grant po poradě s ostatními členy usoudil, že je nutné přesvědčit Roberta k turné v Americe, jestli chtějí dál pokračovat.

Ještě řešili jeden závažný problém - Richard Cole už byl naprosto vyřízený a zcela závislý na heroinu. Peter se sice snažil mu pomoct a platil mu doktory, ale nic nepomáhalo. Na tomto turné se tedy museli obejít bez Richarda. Ten samozřejmě zuřil. Byl s kapelou od prvního turné a teď ho hluboce ranilo, že ho Peter vyhodil.

Na turné po Evropě odjeli Zeppelini s Philem Carlem, který převzal roli cestovního manažera po Coleovi. Krátké evropské turné začalo v Německu, kde měli silnou základnu fanoušků. Začínali 17. června v Dortmundu. Kapela hrála staré oblíbené rockové skladby a úplně vynechala akustickou část (což fanoušci při zkráceném programu tohoto turné přivítali) a také některé delší skladby včetně No Quarter. Kromě Německa vystupovali také v Holandsku, Belgii, Rakousku a Švýcarsku. Mimo města a země, kde hráli, vzbudilo turné jen malý zájem. Britský hudební tisk považoval loňský comeback v Knebworthu za zásadní a příliš je nezajímalo, jak probíhají koncerty v ostatních částech Evropy.

Členové kapely se na tomto posledním turné potýkali se zdravotními problémy. Bylo to vidět zejména na Jimmym, na jehož křehké tělesné schránce se drogy viditelně podepsaly. Bonham byl sice nezdolný, ale také v té době hodně pil a bral drogy. Na jednom z koncertů v Norimberku spadl po třetí písničce ze své stoličky a zůstal ležet úplně bez sebe. Koncert se zrušil a odvezla ho sanitka. Grant jeho kolaps zdůvodnil tím, že snědl nadměrné množství banánů a udělalo se mu zle. Ale pravděpodobně byla příčina někde jinde.

Ve Vídni zase došlo k ohrožení Jimmyho, když se nějaký šílenec z publika rozhodl pobavit tím, že po něm hodil zapálenou raketu. Vybuchla Jimmymu těsně před obličejem a měl velké štěstí, že nepřišel o oko.

Poslední koncert Led Zeppelin se konal v Berlíně 7. července 1980. Tento koncert se konal v den dvanáctého výročí posledního vystoupení Yardbirds. A úplně poslední skladbou, kterou Led Zeppelin zahráli fanouškům, byla Whole Lotta Love.

Po tomto vystoupení, které se vydařilo, plánoval Grant přece jen americké turné. Nakonec se mu podařilo Roberta přesvědčit, ovšem Robert původně souhlasil s turné ne delším než čtyři týdny. Grant mu to odkýval a v duchu doufal, že až bude Robert v Americe a dostane se do tempa, bude v pohodě. Americké turné tedy nabývalo přesnějších obrysů, už byly naplánovány i koncerty, z nichž první se měl odehrát v Montrealu a pokračovat ke čtyřem večerům v Chicagu. Tohle turné mělo název Led Zeppelin 1980, Part One a lístky na koncerty už šly do prodeje.

Ve středu 24. září se členové kapely sešli v Pageově novém domově ve Windsoru, aby si promluvili o činnosti v následujícím měsíci. Pak se přesunuli do Bray k první zkoušce. Robert s Bonzem tam jeli společně. " Bonzo mi říkal, že tohle dělat nechce. Chtěl, abych hrál na bubny a on že bude zpívat. Přijeli jsme do studia a zkusili jsme si to. Já jsem hrál na bubny a on trochu zpíval." (Uncut, květen 2005, Nigel Williamson)

John Bonham

Když zkouška skončila, konala se v domě Jimmyho malá oslava. Bonzo pil celý den a o půlnoci už byl tak opilý, že o sobě nevěděl. Jeho asistent, který ho doprovázel na cestách, ho uložil do pokoje pro hosty. Nebylo to poprvé, co ho nechali, aby se z toho vyspal. Jenže on se z toho nevyspal.

Během dopoledne druhého dne našel John Paul Jones a nový cestovní manažer Benje LeFevre v posteli jeho bezvládné tělo. Bonzo se v noci udusil vlastními zvratky. Vypil podle odhadu během 24 hodin takové množství alkoholu, že to odpovídalo čtyřiceti skleničkám vodky.

Bonzo pil hodně už dřív, jenže teď už mu nebylo dvacet. Taky zdravotně na tom nebyl nejlíp, jak ukázal jeho nedávný kolaps v Norimberku. Jeho tělo už bylo příliš oslabené, aby mohlo vzdorovat neustálému flámování.

John Paul byl naprosto otřesený tím, co objevil. Musel jít za Robertem a Jimmym, kteří si právě v dobré náladě povídali v přízemí domu a říct jim to. Ve chvíli, kdy se potvrdila Bonzova smrt, bylo jasné, že je s Led Zeppelin konec.

Nejvíc smrt Bonhama zasáhla Roberta. Byl to jeho přítel, se kterým si moc dobře rozuměl a který mu byl oporou. Po pohřbu Karaka Robert Bonza objal a řekl mu: "S tebou to táhnu nejdýl, Bonzo, doufám, že tu budeš vždycky, když tě budu potřebovat."

I ostatní členové byli zdrceni a už od začátku jim bylo jasné, že bez Bonza nemá cenu pokračovat. Tak se také domluvili i se svým manažerem Grantem a v prosinci 1980 vydali oficiální prohlášení potvrzující konec Led Zeppelin.

Led Zeppelin v roce 1969

zleva dole: Jimmy Page, John Paul Jones, John Bonham a Robert Plant

Bez Johna Bonhama se v následujících letech uskutečnilo několik vystoupení. Nejprve na Live Aid v Philadelphii v roce 1985 (s dvěma bubeníky Tony Thomsonem ze skupiny Chic a Philem Collinsem, Phil Martinez hrál na baskytaru a John Paul Jones na klávesy). Další v rámci oslavy ke čtyřicátému výročí Atlantic Records v roce 1988 (na bicí hrál syn Johna Bonhama Jason), pak u příležitosti uvedení Led Zeppelin do rock'n'nrollové síně slávy v roce 1995 (znovu s Jasonem Bonhamem za bicími). Poslední koncert Led Zeppelin se odehrál v londýnské O2 Aréně v prosinci 2007. Byl označen za "koncert století". V souvislosti s ním se opět zvedla vlna davové hysterie, proto byla přijata přísná opatření při nákupu vstupenek. Každý z fanoušků, který se chtěl stát tím šťastným divákem, se musel zúčastnit losování. Z dvaceti milionů lidí, kteří projevili o lístek zájem, se jich na koncert dostalo 20 0000. Takovou perličkou může být, že na koncert se dostal i jeden Čech se svou manželkou. Ten pak vyprávěl zážitky z koncertu na našem starém rádiu Hey...ale to už tady nepatří.

My se dnes podíváme na album, které vyšlo po rozpadu Led Zeppelin a tím albem je Coda. Byly na něm téměř všechny dosud nevydané skladby Led Zeppelin a celé ho dohromady dával Jimmy Page. Album vyšlo v roce 1982, tedy ve stejném roce, jako první sólové album Roberta Planta, jen o pár měsíců později, v listopadu.

Album se obešlo bez větší reklamy. Obal působil až truchlivě a uvnitř byla brožurka s fotkami skupiny. Coda se po svém vydání vyšvihla na čtvrté místo v amerických žebříčcích a dobře se prodávala.

Coda je album, které není typickou řadovkou skupiny, a proto si myslím, že je třeba o jednotlivých písničkách něco vědět. Jde o jakousi retrospektivu, o shrnutí celkového díla Led Zeppelin, o vydání písní, které ležely mnohdy dlouho v archivu. Můžeme ho brát jako takový malý výlet do historie skupiny.

Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

a Led Zeppelin v roce 2007...

zleva: John Paul Jones, Robert Plant, Jason Bonham a Jimmy Page

1. We're Gonna Groove

Píseň, která otevírá tohle album, pochází ze zvukového záznamu, natočeného na koncertě v Royal Albert Hall 9. ledna 1970. Není to původní nahrávka Led Zeppelin, jedná se o cover B. E. Kinga a Jamese Bethea. V době svých počátků Zeppelini hráli na koncertech často převzaté verze písní, které jim byly nějakým způsobem blízké a interpretovali je svým vlastním, osobitým způsobem. Je to energická záležitost, která přímo navozuje atmosféru koncertu.

2. Poor Tom

Tento song pochází z období nahrávání třetího alba. Je škoda, že musel čekat tak dlouho, než si ho mohli fanoušci poslechnout. Bonham celou písničku hraje rytmus, připomínající drncání vlaku, který skvěle doprovází Jimmyho akustické vybrnkávání. A příjemný doprovod tomu všemu tvoří také pěkně provedená hra Roberta na harmoniku. Jedna z mých oblíbených písní tohoto alba. Přenese nás svou atmosférou někam do Bron-Yr-Aur, kde vznikly na jaře roku 1970 její základy.

3. I Can't Quit You Baby

Další song z Royal Albert Hall z roku 1970. Měl by to být záznam ze zkoušky, ale zní přesně jako koncertní verze, známá z DVD z roku 2003. Je to píseň, která vyšla na prvním albu Zeppelinů a opět jde o cover. Původně ji napsal Willie Dixon. Myslím, že nemá význam o ní debatovat. Jde o skvěle zahrané bluesové číslo, plné inspirativní hry celé kapely. Jen je škoda, že konec zní tak trochu useknutě, jako by tam ještě něco chybělo.

4. Walter's Walk

Přeneseme se do Stargroves roku 1972, kde vznikla tato píseň v době nahrávání alba Houses of The Holy. Je to pěkná rokenrolová vzpomínka na tohle období s velmi dobře provedenými vokály Roberta. Je také zajímavostí, že riff z této písně byl použit v "Hots On For Nowhere" na Presenci.

5. Ozone Baby

A jsme na druhé straně desky. Zde skončily tři vyřazené písně z posledního alba In Through The Out Door. Tohle je jedna z nich. Myslím, že je docela škoda, že se ani jedna z těchto písní nedostala na desku, protože si myslím, že svou kvalitou předčí většinu materiálu na In Through.

Ozone Baby je optimistická, typická zeppelinovka, s bezvadným riffem kytary a energickou rytmickou sekcí. Robert zpívá o lásce a celé to vyznívá velmi radostně. Bezvadná písnička

.

6. Darlene

Tak a tohle je ale skvělá věc. Fakt jedna z nejlepších od Led Zeppelin z jejich pozdního období. Je to typická směs stylů, označená jako rock'n'roll-boogie, která je zde provedena naprosto dokonale a přesvědčivě. Zde zní Jonesovo piáno naprosto přirozeně a dobře zapadá do celkové nálady písně. Jimmyho riffy se dají označit směle za jedny z nejlepších a přesvědčivě vášnivý je i Robertův zpěv. Hodně zábavná věc. Doporučuji!!

7. Bonzo's Montreux

Výsledek návštěvy Bonhama a Page v září 1976 ve studiu v Montreux. Pěkné sólo Bonza je zde podbarveno syntezátorovými efekty a vznikla tak poněkud netradiční skladba, která se ale dá jen stěží označit za významnou nahrávku. Rozhodně ale stojí za pozornost.

8. Wearing and Tearing

Další "vyřazená" píseň z In Through The Out Door. Velmi rychlá rocková skladba, hraná ve stylu nové punkové vlny. Vlastně je to taková věc, kterou chtěli Led Zeppelin dokázat, že ještě nepatří do starého železa a že dokáží hrát pořádně tvrdě a rychle. Bohužel už neměli možnost zahrát ji naživo. Určitě by se stala energickým koncertním číslem. Je to také jedna z mých oblíbených písní tohoto alba a určitě doporučuji její poslech.

Dodatek:

Ještě bych se chtěla zmínit, že na remasterovaném vydání Cody z roku 1993 byly vydány ještě další čtyři písně.

První z nich je Baby Come On Home. Nahrávala se 10. října 1968 a je to balada v soulovém stylu, který byl v 60. letech v Británii v módě. Už podle data nahrání je zřejmé, že Led Zeppelin ji udělali původně na své první album, ovšem nehodila se na něj právě vzhledem ke svému soulovému zaměření. Je to velmi pěkná skladba a určitě je dobře, že se k posluchačům dostala.

Další písní je Travelling Riverside Blues. Ta se nahrávala 24. 6. 1969 v BBC Studio a byla vydána také na albu BBC Session, o kterém tady bude také řeč. Jinak tuto píseň jsem už vám pouštěla při zařazení článku o albu Led Zeppelin II.

Třetí věcí je White Summer/Black Mountain Side (Jimmy Page) z koncertu 27.6.69. Je především o Jimmyho akustické White Summer, do níž je uprostřed vložen motiv z Black Mountain Side.

No a poslední Hey Hey What Can I Do, o které si můžete něco přečíst a pustit si ji ve článku o albu Led Zeppelin III, kde jsem ji zařadila jako bonus.

Celkové hodnocení alba:

Přestože jde o vydání vyřazených skladeb, není to žádný odpad. Naopak, materiál alba je velmi zajímavý a jen dokazuje tvořivost skupiny Led Zeppelin. Přesto nebudu hodnotit nejvyšší známkou, album dostane ode mě 9 bodů.

Nejlepší písně alba:

Mám ráda Darlene, Poor Tom a Wearing and Tearing.

Tracklist:

1. We're Gonna Groove (Ben E. King/James Bethea) 2.37

2. Poor Tom (Page/Plant) 3.02
3. I Can't Quit You Baby (Willie Dixon) 4.16
4. Walter's Walk (Page/Plant) 4.31
5. Ozone Baby (Page/Plant) 3.35
6. Darlene (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.37
7. Bonzo's Montreux (Bonham) 4.18
8. Wearing and Tearing (Page/Plant) 5.28

Bonusy:

Led Zeppelin - We're Gonna Groowe live Albert Hall 9. 1. 1970

Led Zeppelin v roce 2007 v londýnské O2 Aréně hrají Kashmir. Tímto vystoupením vytřeli zrak všem pochybovačům a jejich koncert byl parádní. Právem byl označen jako koncert století...

Citace a informace v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

Příště pokračujeme s živým albem BBC Session

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz