Led Zeppelin - BBC Sessions
Dneska přišlo na řadu druhé oficiální live album skupiny Led Zeppelin s názvem BBC Sessions. Bylo vydáno 11. listopadu 1997. Hudba na dvou albech zahrnuje živé nahrávky skupiny v období března až června 1969, jako je tomu v případě prvního disku a dubna 1971, což je případ druhého disku.
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.
Přeji vám hezký poslech. A už se na něj půjdeme podívat trochu podrobněji:
Disk1
1. You Shook Me (Dixon/Lenoir) 5:14 - Je to jedna z nejstarších live nahrávek skupiny, pořízená 3. března 1969 pro pořad rádia BBC Top Gear. Bylo to v době těsně před vyjitím prvního alba Led Zeppelin, je tedy logické, že do repertoáru zařadili bluesová čísla, která už posluchači znali.
Velmi syrově znějící píseň ukazuje výbornou sehranost skupiny, které už docílila během svého půlročního koncertování. Robertův zpěv je tady podle mě lepší, než na studiové verzi, je maximálně přesvědčivý a lépe vyjadřuje celkovou náladu.
2. I Can't Quit You Baby (Dixon) 4:22 - Na této bluesové nahrávce si můžete potvrdit všechno, co se o Led Zeppelin říká - jsou dokonalou koncertní kapelou. Dokážou píseň podat tak sugestivně, že máte pocit, jako by jste byli u toho. Je v ní dobře patrné, jak spolupracují, nesnaží se navzájem zastínit a celkový dojem z této písně je strhující.
(Bonham/Jones/Page) 3:12 - Nahrávala se 16. června 1969 v show Dave Symondse s názvem Symonds On Sunday. Moderátor byl právě na dovolené, a tak Chris Grant na tu dobu program převzal a vtipně ho přejmenoval na Chris Crant's Tasty Pop Sundae (Chutný zmrzlinový pohár popu Chrise Granta).
Tato první nahrávka Communication Breakdown (na albu budou ještě dvě) je nejostřejší a také nejdelší ze všech tří verzí. Na počátku zní jako rozjíždějící se motorka (promiňte to přirovnání), po druhé minutě přijde improvizace ve stylu Squeeze My Lemon. Zvuk je zkreslený a ostrý proto, že Page i Planta nahrávali na zdvojenou stopu. Písnička tak získává větší důraz a je vzrušující, k čemuž nemálo přispívají vokály na konci.
4. Dazed and Confused (Page) 6:39 - Je koncertní záležitost, která nikdy nezklame. Oproti předešlé nahrávce Robert zpívá daleko jistěji. 2:29 začíná improvizace Jimmyho se smyčcem, doprovázená Robertovým vzdycháním, je to však kratší část, než na jakou jsme obvykle u této písně zvyklí. 4:30 - dokonale rozjeté sólo, které postupně vygraduje až k dramatickému konci.
(Bonham/Estes/Jones/Page/Plant) 3:00 - Legrační píseň. Má v sobě neskutečnou energii a nadšení. Robert zpívá s takovým nasazením, že až chvílemi ztrácí hlas. Je to krátká skladba, která vyznívá trochu jako koncertní přídavek.
(Page/Plant) 4:20 - Echem zdůrazněná zní tato písnička tak trochu jako zjevení. Nádherná čistota zvuku a střídání průzračných a drsných pasáží.
7. Communication Breakdown (Bonham/Jones/Page) 2:40 - Absolutně nejlepší nahrávka Communication Breakdown z celé desky. Je sice nejkratší, ale myslím, že se povedlo spojit syrovost zvuku, kterou použili už v první nahrávce a vylepšit ji promyšlenějším způsobem zpěvu a pečlivým aranžmá.
Robertův hlas je nahrán na dvoustopou smyčku, v časově omezené pasáži jsou dvě stopy improvizovaných vokálů, čerpajících téměř stoprocentně z živých vystoupení.
8. Traveling Riverside Blues (Johnson/Page/Plant) 5:12 - Nám dobře známá píseň s přitažlivým sestupným riffem Jimmyho kytary. Velmi "šťavnatá".
(Bonham/Jones/Page/Plant) 6:09 - Kratší verze slavné písně. Na druhém albu nás čeká ještě jedna dlouhá. Tady to je vlastně verze, příliš se neodlišující od té studiové, jen samozřejmě zahrané s daleko větší razancí, což se projeví hlavně ve slavné střední části, kde si Jimmy hraje se zvukem. Dokonce, myslím, Jimmy v této nahrávce použil smyčec. Přesto bych dala osobně přednost druhé nahrávce.
10. Somethin Else (Cochran/Sheeley) 2:06 - Tady se s tím vůbec neštvou. Skladba je rychlá a bouřlivá, zdá se, že s rytmem si moc hlavu nelámou. Vyzní radostně a svěže.
11. Communication Breakdown
(Bonham/Jones/Page) 3:05 - Už třetí nahrávka na jednom albu, přiznávám, že mě tato už tolik nebaví. Začátek mi přijde trochu rozostřený. Tradičně dobře zahrané, ale jinak k tomu nemám co dodat.
(Bonham/Jones/Page) 3:05 - Už třetí nahrávka na jednom albu, přiznávám, že mě tato už tolik nebaví. Začátek mi přijde trochu rozostřený. Tradičně dobře zahrané, ale jinak k tomu nemám co dodat.
12. I Can't Quit You Baby (Dixon) 6:21 - Zato tahle píseň ve své druhé delší verzi je opět skvost. Je vidět, jak jim svědčí, moc hezky tady vyznívá celková souhra a vzájemná komunikace hlasu s kytarou. Je to song, který se neomrzí.
13. You Shook Me (Dixon/Lenoir) 10:19 - Další takový případ. Sice už je tady podruhé, ale opět překvapuje. Nevím, která z těch dvou verzí je lepší. Tato bych řekla má blíž ke koncertnímu provedení v pravém slova smyslu. Je víc přesvědčivá a s lehkostí zahraná. Moc se mi líbí společný zpěv Roberta a Jimmyho kytary.... a Jonesovo sólo na hammondky. No a ten konec...prostě nemá chybu. Je vzrušující.
14. How Many More Times (Bonham/Jones/Page) 11:51 - Moje oblíbená skladba. Rozjezd je trošku pomalejší, ale o to zajímavější. Postupně krásně vygraduje. Je to vlastně nejdelší skladba tohoto alba. Na konci můžeme slyšet obvyklou improvizaci Roberta s Jimmym, ale tady přechází do Squezze My Lemon, tak plynule a přirozeně, až to bere dech. Robertův hlas je vůbec ve vynikající formě. Krásně ukončí tohle album...
San Francisco, listopad 1969
zdroj fotky : Google
Disk2
1. Immigrant Song (Page/Plant) 3:20 - Pecka na úvod. Je ještě rychlejší, než ve studiové verzi a zaujme už na začátku svou agresivitou a vervou, s jakou do toho jdou.
2. Heartbreaker (Bonham/Jones/Page/Plant) 5:16 - Pokračujeme v rozjetém mejdanu. Skvělé exhibice Jimmyho vynikají vždycky víc v živém provedení a tohle je jedno z těch výborných. Celá kapela jede na plný plyn.
3. Since I've Been Loving You (Jones/Page/Plant) 6:56 - Zůstává jednou z koncertních stálic, jednou z těch, které jsou tradičně velmi dobře provedeny vždycky. Nerada bych, aby to vyznělo nějak fanaticky, ale nedá se říct nic jiného, než - úžasné.
4. Black Dog (Jones/Page/Plant) 5:17- Písnička je ještě úplně nová. Provedení je hodně podobné studiové nahrávce, jen Jimmyho sólo je tradičně naživo lepší.
5. Dazed and Confused (Page) 18:36 - Nebudu se zdržovat superlativy, ale dám tady pár svých postřehů, které mě zaujaly při poslechu - mimochodem, je opravdu fajn poslouchat Zeppeliny takhle, když si dávám dohromady myšlenky a pouštím si ty písničky k tomu... Jimmyho sólo se smyčcem trvá skoro pět a půl minuty a jen v něm se vystřídá takové množství nálad, od jemných vibrací, přes tajemné zvuky až po vyvrcholení, které zní, jako by se otevíraly brány pekelné... pak 12:45 část s improvizacemi kytary s hlasem, pokračují ďábelským tempem až ke konci. Písnička patří k mým favoritům z alba. Nevkládám ji tady z důvodu její délky, ale není problém si ji vyhledat na Youtube.
(Page/Plant) 8:49 - Úplně první živé vystoupení s touto písní, historický moment, zachycený v pravý čas. Po Dazed je to velká změna a dokazuje to, co Led Zeppelin umí, střídání různých stylů a nálad během vystoupení s naprostou lehkostí. Zkuste si schválně někdy porovnat všechny verze Stairway, je na tom hezky vidět, jak se ta písnička vyvíjela. Jemný úvod s Jonesovými varhanami je podbarven dojemným zpěvem Roberta. Ten začátek úplně symbolizuje nevinnost.
7. Going to California (Page/Plant) 3:54 - Další novinka v té době. Jestli u Stairway byla trošku cítit nervozita, tady už se úplně rozplynula. Going To California je písnička, která se svým založením vlastně do rádia vůbec nehodí. Je to intimní rozhovor kytary, mandoliny a hlasu, který navozuje přátelskou a vřelou atmosféru. 3:15 - malá, ale velmi hezká improvizace Roberta na konci.
(Page/Plant) 5:43 - Akustická lahůdka. Pokračování v intimní atmosféře vystoupení, je působivá a hezky zahraná. Právě jsem zkoumala, která ze dvou That's The Way se mi víc líbí, jestli tato, nebo z Earls Court 1975. Možná to bude nakonec tato, má lepší atmosféru.
9. Whole Lotta Love (Medley: Boogie Chillun'/Fixin' To Die/That's Alright Mama/A Mess Of Blues) (Bonham/Jones/Page/Plant/Dixon) 13:45 - Na albu není celá původně vysílaná verze, která měla přes dvacet minut. Tato má něco přes třináct minut a chybí na ní staré rockové skladby "Honey Bee", "The Lemon Song" a "For What It's Worth".
Líbí se mi na ní právě ty vložené staré fláky, z nichž nejlepší je poslední A Mess Of Blues. Písnička je jako vždy energická a dobrá, ale osobně dávám přednost poslechu z alba How The West Was Won. Upozorňuji, že zde vložená verze není celá.
10. Thank You (Page/Plant) 6:37 - Parádní živák. Ztrácí trochu ze své sentimentality na albu, díky neuvěřitelným Bonzovým bicím a strhujícímu sólu kytary. Konec písně - a vlastně celého alba - doprovází John-Paulovy varhany a nakonec ještě potlesk diváků.
Celkové hodnocení alba:
Vynikající, obsáhlé album, zahrnující to nejlepší z koncertní éry Led Zeppelin v dobách jejich začátků i v době před vydáním nejslavnějšího čtvrtého alba. Obě alba jsou ukázkou perfektně sehrané kapely, hýřící hudebními nápady. Musím hodnotit nejvyšším počtem - deset bodů.
Tracks 1, 2 & 4 on disc 1 recorded March 3, 1969 at Playhouse Theatre, Northumberland Avenue, London
Tracks 3, 5 & 10 on disc 1 recorded June 16, 1969 at Aeolian Hall studio 2, Bond Street, London
Tracks 6 - 9 on disc 1 recorded June 24, 1969 at Maida Vale studio 4, Delaware Road, London
Tracks 11 - 14 on disc 1 recorded June 27, 1969 at Playhouse Theatre, Northumberland Avenue, London
Tracks 1 - 10 on disc 2 recorded April 1, 1971 at Paris Cinema, Lower Regent Street, London
Tracks 6 - 9 on disc 1 recorded June 24, 1969 at Maida Vale studio 4, Delaware Road, London
Tracks 11 - 14 on disc 1 recorded June 27, 1969 at Playhouse Theatre, Northumberland Avenue, London
Tracks 1 - 10 on disc 2 recorded April 1, 1971 at Paris Cinema, Lower Regent Street, London
Originally released as Atlantic 83061 on November 11, 1997
Compilation and mastering by Jimmy Page
Mastering engineer by Jon Astley
Produced by Jimmy Page
Compilation and mastering by Jimmy Page
Mastering engineer by Jon Astley
Produced by Jimmy Page
Informace o tom, ve kterém období a kde byly jednotlivé skladby nahrány, jsou čerpány ze stránky Progboard.com
obal alba : Google
Pokračování - Live album How The West Was Won
***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz
Komentáře
Okomentovat