Colours of Ostrava 2010 - den třetí

Den třetí, sobota 17. července 2010

Dnes to bude veliké, večer vystoupí Afro Celt Sound System a předtím máme program dost nabitý. Tak jsem zvědavá, jak to zvládnem. 

Z domu vypadneme po obědě. Naštěstí máme festival blízko, tramvaj cestu urazí za zhruba dvacet minut. Pořád ještě je šílené vedro, možná větší, než včera. Dorazili jsme na hrad, zrovna když se chystal koncert Alejandra Toleda & Magic Tombolinos. 

Napíšu vám tady o nich nějaké info z brožurky, kterou jsme dostali, protože oni dostali nás.

Saxofonista a zpěvák s dervišským hlasem Alejandro Toledo, původem z Argentiny, studoval v kanadském Montrealu klasiku, ale večery trávil v klubech s romskými kapelami. Texty skládá ve francouzštině, italštině, španělštině a romštině. Za svůj velký vzor považuje rumunskou dechovku Fanfare Cicarlia, s níž si nejen zahrál, ale vlastně u ní vystudoval. "Pozvali mě do své vesnice, kde jsem zůstal několik týdnů podle jednoduchého scénáře: chlast, hraní, jídlo, chlast. To je základ cikánské hudby." Slovák Josef Bek se na conga vyučil u Senegalců a Kubánců. Řecký kytarista a hráč na bozouki, Dimitris Koufogiorgos, má v oblibě flamenco a jazz. Maurizio Pala z Itálie hraje na akordeon tango. Kontrabasista Augustin Colette prošel pařížskými jazzovými kluby a bubeník Nuno Brito lisabonskými. Osud a vztah k romské muzice je svedly dohromady v roce 2008 v Londýně.

Tak na téhle kapele je od začátku do konce vidět, že hrajou s radostí, nadšením a že je to neskonale baví. Žádné znuděné hvězdy, ale bezprostřední atmosféra, radost z odezvy publika. Šou až na doraz, i když to je teprve zahřívací koncert, moc povedené vystoupení. Tyhle bych si rozhodně nenechala ujít, kdybych měla ještě někdy možnost.

Pak se přesouváme na trávník u hlavní scény a pozorujeme lidi, kteří jsou na koncertě Čechomor.

Ti neurazí, ale ani nenadchnou. Však také lidí je poskrovnu. My ale jenom odpočíváme a sbíráme síly na další koncerty. Chceme se vrátit na malou scénu Indies Scope, kde jsme byli před chvílí a jít na koncert Nive Nielsen, Inuitky s ukulele. 

Nive Nielson je fantastická. Taková něžná dívenka se stálým úsměvem na tváři a neskutečně pozitivním vyzařováním. Všichni jsme se smáli, když pronesla na úvod: "Jak se matě, chachaři?"

A někdo odpověděl: "Chachaři se maju dobře." Zpívala krásným čistým hlasem písně, které určitě jen málokdo znal, ale všechny si podmanila právě svým projevem. 

Nive Nielson - Colours of Ostrava 2010 - naše vlastní video

Po jejím koncertě se zase přesouváme na hlavní stage, kde vypukne africké šílenství kapely Mokoomba ze Zimbabwe. Tito mladíci vyhráli prestižní soutěž Music Crossroad, vyhledávající hudební talenty. Mokoomba má řádně našlápnuto na to, aby se z nich staly fakt velké hvězdy. Umí to zkrátka rozpálit. Muzika je ale spíš přizpůsobená evropskému publiku, je to jaksi předžvýkané. Taneční kreace mi místy připomněly Michaela Jacksona - berte s velkou dávkou nadsázky - před plastikou. Ale kluci jsou obratní a hrajou i zpívají moc dobře. S publikem to umí svým způsobem taky - jejich zpěvák (ten MJ) v každé větě sice pronáší Yes a ya a Mokoomba from Zimbabwe, ale to je tím, že jeho angličtina není nic moc. Když to Yes a ya řekne asi podesáté, už se všichni řehtají. Ale dokážou lidi rozproudit a pobavit a to je účel jejich vystoupení. A mám pocit, že je to jeden z jejich prvních koncertů před tak velkým publikem. Po pravdě, my jsme se pobavili.

Pak už na hlavní scéně měli nastoupit Cranberries a ti mě netáhnou a navíc se zatahuje a fouká silný vítr. Hrozí bouřka a to pořádná. Utíkáme do klubu a sotva tam dojdeme, spustí se obrovský liják. Jsme rádi, že jsme v suchu a stejně jsme tu chtěli jít na Adama Bomba. Říkáme si, že to bude bomba. Jenže Bomb má zpoždění a bylo nám řečeno, že je 35 kilásků od Ostravy. Čekáme, co zbývá jiného. Chudák Adam Bomb dorazil naprosto rekordně, pot z něj jen lil už když začal hrát, jel zřejmě z nějakého koncertu a po cestě ho překvapilo počasí. 

Teda ale řeknu vám, že zvuk je nabuzený na maximum a zase jsem měla dojem, že mi upadnou uši. Ten zvuk je tak šílený, že jsem chtěla Bomba poprosit, ať to trochu ztlumí:-) Koncert byl metalový, ale zapálené kytary jsme se nedočkali. Vzhledem ke zpoždění Bombovi dovolili hrát jen 40 minut a zakázali mu přídavek, i když sám prosil, aby ještě mohl zahrát aspoň jednu písničku. Smůla, no. Ale zase jsem si říkala, že kdyby hrál třeba hodinu, tak mi prasknou bubínky a neuslyším Afro Celty. 

Když jsme se vymotali z klubu, viděli jsme, co déšť napáchal. Všude kaluže vody, ale déšť skoro ustal. Ochladilo se a je příjemně. Přesouváme se pomalu na hrad. Chci totiž být na Afro Celtech vepředu. Tak ještě stihneme závěr Brusinek a když se dav rozejde, zabírám nejlepší místo u pódia s cílem nehnout se ani o milimetr. Vedle už stojí naše stará známá ze včerejška a vykládá si s nějakým klukem. Jirka ji párkrát tajně vyfotí:-) Dáváme se do řeči. Paní mi vysvětluje, že naprosto nutně potřebuje moje místečko, aby dobře viděla na svého Johnnyho. Mám pochopení a tak si vyměníme místa. Je to fuk, obě jsou ta nejlepší a uvidíme skvěle. Prší teda dost, máme naše pláštěnky, o kterých jsem si myslela, že je nevytáhnu a teď jsem za ně vděčná. Vzhledem k dešti a silné bouřce byly koncerty posunuty o půl hodiny, jak se dozvídám od naší známé. Před Brusinkami totiž vypukla ta bouřka a pořadatelé ze strachu, aby nebyl někdo zraněn, odehnali lidi od pódia. Někteří skalní fanoušci se odmítli hnout, ale nakonec museli. Tak tam prý stáli v dešti a zpívali svorně "prší prší" a fotografové je zuřivě fotili, byla to prý sranda. 

Modlili jsme se, aby bouřka nepřišla znovu. Sice dost prší, ale zatím to vypadá dobře. Déšť nám nevadí, vydržíme všechno. 

Příchod Afro Celt Sound System byl famózní. Skupina existuje od poloviny devadesátých let a její složení se měnilo několikrát. Zakladatelem je Simon Emmerson, pak hráč na píšťaly a akordeon James McNally , úžasně charismatický zpěvák Iarla O'Lionaird a programátor Martin Russell. Sestava byla doplněna o hráče z Afriky a právě pákistánského bubenického šamana Johnnyho Kalsi. 

Lidi, já vám fakt neumím popsat, jak to bylo úžasné. Ještě teď mi leze mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Když si představíte, jak se přímo před vašima očima odehrává něco tak neskutečného, fantastického... Všichni hráči Afro Celtů jsou naprosté špičky a to ještě, jak jsem se dozvěděla, tohle byl poslední koncert jejich turné, takže už byli všichni určitě unavení. Johnny prý už dvě noci nespal. Prostě, kdo to nezažil, ten nepochopí. Zběsilé skandování lidí, z nichž devadesát procent jejich hudbu v životě neslyšelo, toho bylo důkazem. Já si úplně vyřvala hlasivky a omlátila ruce. A nejlepší bylo, když skočili na bedny přímo před nás. To byl pohled, na který nezapomenu. Nádherný, nejlepší koncert celých letošních Colours. Nic je nepřekonalo. No a když hráli Eireann, tak to byla moje chvilka, kdy jsem se málem štěstím rozbrečela.

Po tomhle vysilujícím, ale zároveň obrovsky nabíjejícím zážitku se nám vůbec nechce spát. Rozhodujeme se pro klub a ukáže se, že je to dobře. Ještě jsme stihli Jam Session Fernanda Saunderse. To je další borec. Jenže energie mi dochází, Jirka už se odmítá hnout, natož vstát a jít se podívat k pódiu. Tak jdu sama, chvíli se dívám a pak si sednu a jen poslouchám, je to moc dobrá muzika. Taky doporučuji, kdybyste náhodou měli možnost ho vidět, rozhodně ho nepřehlédněte. A tak končí třetí, nejlepší den letošních Colours.

recenze na koncert Afro Celt Sound System a nejen na ně...