Colours of Ostrava 2010 - den první

Ahoj lidi, jsme tady se slíbenou reportáží z letošního devátého ročníku multižánrového festivalu Colours of Ostrava. Na začátek vám povím něco o festivalu všeobecně. U vzniku této výjimečné akce stáli dva aktéři - Zlata Holušová a Vláďa Koval. Za jejich podpory vznikl předchůdce Colours, festival Dolnolhotský buben, který byl jedním z prvních festivalů world music u nás. Postupně mu ale byla scéna v Dolní Lhotě malá, tak se přestěhoval do Ostravy a vznikl fenomén - festival Colours of Ostrava, který dnes svým věhlasem přesáhl hranice České republiky. 

Festival má svoje specifika - nejde jen o hudbu, ale je zde také divadelní scéna, workshopy, besedy se zajímavými osobnostmi, promítají se zde outdoorové filmy, pořádají exkurze po ostravských památkách, návštěvníci můžou sfárat do dolu, můžou v rámci festivalu navštívit třeba hvězdárnu, nebo výstavu výtvarného umění. Ovšem je pravdou, že festival Colours je hlavně o hudebních zážitcích a to opravdu z celého světa. Každý rok se představí obrovské množství kapel snad ze všech kontinentů. Colours jsou obrovskou hudební hostinou pro fajnšmekry a objevitele nových hudebních světů.

A teď už slíbený report Colours, den první, čtvrtek 15. července 2010

Přípravy vyvrcholily a my s Jirkou, vyzbrojeni pláštěnkami a repelentem (koupeným na radu pořadatelů, v blízkosti areálu protéká řeka) procházíme branami ostravského Výstaviště a dostáváme kromě programu, mapky a náramku také kupón na cédé vystupujících kapel. Při vstupu do areálu Černé louky, kde se nachází několik menších scén a kromě nich i jedna nová v podobě newyorského klubu, máme trochu problém s orientací a nepomůže ani mapa, vyvěšená na několika místech.

Ale po chvíli už se začínáme rozkoukávat a zdárně nacházíme všechno potřebné. Dostali jsme každý jedno cédéčko a teď jako každoročně pochodujeme na hrad, kde bude hlavní program dnešního dne. Jedna věc mě udivila - oproti jiným rokům je tady strašná spousta lidí, jindy býval první den takový volnější. To už signalizuje, že letošek bude opravdu nabitý. Tak procházíme z Černé louky po lávce přes Ostravici a jdeme na hrad. Jeden problém vznikl při mém pokusu projít ochrankou - nahmatali mi v tašce repelent, který je ve spreji, a nechtějí mě s ním pustit dovnitř. Bylo mi doporučeno, abych si ho schovala někam do úschovny, případně zahodila, což se mi nechce. Troška rozladění na začátku, ale řeším to po svém - za rohem lahvičku zabalím do ručníku a lehce ji pronesu.

Tak a jsme doma...říkáme si s Jirkou jako každý rok. Jako první jsou na plánu The Gipsy Queens and Kings, což jsou romské hvězdy s legendární zpěvačkou Esmou Redžepovou z Makedonie. Ještě než koncert začne, dojdeme si na pivko a colu do našeho stanu, který stojí na úplně stejném místě jako loni.

Pak už hurá na hlavní scénu a čekáme na zahájení celého fesťáku. 

Přijde naše zlatá Zlatka a po úvodním přání, abychom si festival užili a přípitku šampáněm už na scénu nastupují první účinkující.

Tohle byl úvodní tanec a návod, jak si užívat...

Rozjezd si naplánovali perfektně, romská muzika je nabitá energií a lid se dává do tance. Ovšem jeden bonbónek hned zkraje - stojíme s Jirkou vepředu a když otočím hlavu, co nevidím - na zemi mezi davem leží kluk s holkou ve vášnivém objetí a nechybí moc, aby si to nerozdali. Evidentně jsou oba úplně mimo a vůbec jim nevadí, že se pozornost lidí stočila na ně - aspoň teda proto, aby na ně nikdo nešlápl. Po chvíli se povedený páreček zvedá ze země a zkouší tančit - ovšem jen bezhlavě vráží do lidí, takže je po chvíli vyveden a už se naštěstí nevrátí.

Jinak koncert je rozjetý mejdan romské hudby, který srší energií, což tihle muzikanti umějí dokonale. A pak už na pódium nastoupí pravá královna, Esma. Její hlas je úžasný a nezapomenutelný. Temperamentní vystoupení, co vlastně jiného se dá čekat od cikánské kapely, je na nich zkrátka vidět, že mají muziku a rytmus v krvi. Koncert je dlouhý dvě a půl hodiny, ale my se chceme podívat i na menší scénu Indies Scope, kde vystupují jazzové legendy Open Hands z USA. Jsou to čtyři špičkoví muzikanti : jeden z největších žijících světových basistů Abraham Laboriel, klavírista a skladatel Greg Mathieson, dechař Justo Almaria a bubeník Bill Maxwell. Spolupracovali s takovými lidmi, jako byla Ella Fitzgerald, Aretha Franklin, nebo třeba Elton John a dokonce i s Majklem Džeksnem.

Tak opouštíme koncert Romů trochu dříve a jdeme na malou scénu, poslechnout si trochu jazzu. Tihle prošedivělí pánové ale umííí!! A jak dokázali lidi roztančit, bylo to bezvadné. 

Už je pozdní večer a počasí se zatím drží. Odpoledne trochu pršelo, ale vzhledem k teplotám nad třicet, které panovaly v předchozích dnech je mírné ochlazení vítané. Užíváme si koncert Open Hands a po skončení - reakce diváků jsou bouřlivé - se procházíme areálem, proplétáme se mezi stánky s jídlem i oblečením. Nasáváme atmosféru a jen mineme koncert Dulsori, jihokorejských bubeníků. Nedá se stihnout všechno a člověk si musí taky trochu odpočinout. A pak, my tady dneska máme svého favorita, skupinu Valravn z Dánska a Faerských ostrovů. Jejich poslední album se mi moc líbilo a tak se těším. A Jirka taky. Těšíme se na šamanský obřad, plný kouzel, na severské tradice, snoubící se s elektronikou. Sedíme u pódia a čekáme, až skončí zvuková zkouška. Jirka má hovor. Moje dcera Lucie chce přijet dnes (nebo spíš už zítra domů), jede z Prahy a nemá klíče od bytu. Jirka ji ujistí, že kolem třetí hodiny budem doma. Jsem mírně rozladěná, štve mě, holka jedna, a to ještě netuším, že klíče budou letos jedním z velmi skloňovaných slov. 

Valravn - Koder  På Snor - naše video. 

Ale nálada se zlepší o sto procent, když začne magický rituál Valravn. Zpěvačka Anna je velmi půvabná a oděná do šatů posetých červenými kamínky vypadá až nadpozemsky. Stejně nadpozemsky zní i její hlas, magický Havran ladně krouží po pódiu a naříkavé zvuky niněry mě doslova uchvacují. Byl to opravdu nádherný koncert, tento den nejlepší, jak jsme se s Jirkou shodli. Jen se trochu protáhl díky té zvukové zkoušce, která byla vzhledem k počtu nástrojů a také trošku problémům zvukařů delší, takže nekončíme před druhou, ale kolem čtvrt na tři. A to už bychom se mohli pomalu chystat domů. Nabiti dojmy a usměvaví, vůbec ne unavení, odcházíme na tramvaj. Oh, kdybych se já blbec koukla na jízdní řád, tak bych asi tušila, že bude lepší ještě setrvat na fesťáku. No ale to zatím nevíme, a tak si to pěkně šinem na tramvaj. Mezitím volá Lucie, kdy že to dorazíme domů a Jirka ji ujistí, že to bude brzo. Ovšem po příchodu na zastávku nás čeká dost jasná zpráva, tramvaj jede za hodinu. Tak sedíme, naštěstí je teplo, kecáme a Jirka pouští na mobilu nějaké blbiny. Čas nakonec utíká docela rychle...

Hurá, naše tramvaj!!! Za zpěvu ptáků jdeme domů. Koukám kolem, kde sedí ta naše zapomnětlivá Lucie. Před naším domem ta holka není, tak kde je? Obejdu barák a nic. No tak si buď, kde chceš. Ale za pár chvil se ozve zadrnčení zvonku. Lucie usnula na parkovišti v autě, kterým ji dovezl kamarád. Není se čemu divit, je čtvrt na pět ráno. Takže usínám taky...jen na pár hodinek a zítra-dneska nás čekají další věci...nemůžu se dočkat. 

P.S. - omluvte, prosím, kvalitu některých fotek. Náš kompakt to někdy nezvládal.