Led Zeppelin - The Soundtrack From The Film The Song Remains The Same

Na úvod zdravím všechny, kteří mé výtvory čtou a dnes to bude ohlédnutí za rokem 1973, kdy se natáčel film o Led Zeppelin. Z této doby pochází hudba, o které tady bude řeč. Tak vám přeji jako vždy hezké počtení a poslech.

Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

V roce 1976, kdy vyšla Presence, poslali Led Zeppelin do světa i soundtrackové album k filmu The Song Remains The Same. Na albu byla použita hudba, nahraná během tří koncertů v Madison Square Garden mezi 27. a 29. červencem 1973. Trvalo víc než tři roky, než se soundtrack v září 1976 objevil na trhu. Bylo to také proto, že s distribucí a přípravou filmu The Song Remains The Same byly problémy, nejprve se na natáčení podílel režisér Joe Massot, který byl později odvolán a nahrazen Peterem Cliftonem. Ale ani s ním to neprobíhalo hladce, film sice dokončil, zato byl vystaven podezření Petera Granta, že "ukradl" jeho negativ. Grant dokonce nechal prohledat Cliftonův londýnský byt v době, kdy byl s rodinou pryč a odnesl zbytky filmu se záběry, které měl režisér připraveny dát skupině k dokončení jako dárek. Cliftona to přirozeně naštvalo. Grant také nechal změnit závěrečné titulky podle svého pohledu na to, kdo se o film nejvíc zasloužil. Cliftonovo jméno tam sice zůstalo, ale na plakátech a propagačních materiálech se neobjevilo. Přesto všechno se nakonec nějak dohodli a film měl v říjnu 1976 svou premiéru.

Měl kvadrofonické ozvučení a mohl se promítat jen v kinech, které měly potřebné technické zařízení. To byl problém, protože mnoho kin tímto zařízením nedisponovalo. Členové skupiny se snažili přemluvit Cliftona, aby vylepšil kvalitu zvuku na premiérách v New Yorku a Londýně. Ale bohužel se tak už nestalo v Los Angeles a San Francisku. A tam byl zvuk špatný. Richard Cole později popisoval, jak Jimmy zuřil kvůli mizernému zvuku tak, že chtěl zalézt při promítání pod sedadlo. Film samotný kritika strhala jako příliš bombastický a nadutý. Promítání v kinech se omezovalo, až nakonec zmizel ze scény. Ale s nástupem videa a později DVD si našel svou cestu k fanouškům a dnes se na něj můžeme podívat s maximálně vylepšeným zvukem. Ale to je jiná kapitola.

Ono album k filmu tedy vyšlo po dlouhých třech letech od doby, kdy bylo nahráno. V roce 1976 nebylo žádné turné, ani koncerty, tak jistě fanoušci vydání alba přivítali. Ovšem bylo by lepší, kdyby vyšlo dříve, kdy měli ještě zážitky z koncertů čerstvé. Takhle to byla jen slabá náplast, kterou mohli svým příznivcům Led Zeppelin dát.

Co se týče obalu, ten byl velmi nápaditý a opět pocházel z dílny Hipgnosis. Zobrazoval polorozpadlou budovu kina v Old Street Film Studios v Londýně, kterou skupina používala na zkoušky před jejich severoamerickým turné. Album v Británii obsadilo první místo v žebříčcích, ale v USA se muselo spokojit s druhým místem. Předběhla ho totiž nejlépe prodávaná deska Stevieho Wondera Songs In The Key Of Life.

The Song Remains The Same určitě není nejlepší ukázkou toho, jak Led Zeppelin hráli právě v roce 1973, kdy byli na vrcholu. Zavinilo to hlavně otálení s nahráváním až do doby těsně na konci turné, které bylo náročné, a tak se jistě nedaly očekávat žádné excelentní výkony. Únava je znát hlavně na Robertovi, který nebyl zdaleka v takové formě, na jakou jsme u něj zvyklí. Taky výběr skladeb se nezdá být úplně šťastný a nějakou záhadou se na album nedostala žádná akustická skladba. Přece v roce 1973 je v repertoáru měli! Taky je záhadou, proč se na původním vydání alba neobjevila Since I've Been Loving You, podle mého jedna z těch, která se hodně povedly, jak můžeme vidět ve filmu. Prostě bylo by tam víc takových proč.

Přesto všechno bych řekla, že i když to album má své mouchy, přece jen podává důkaz o společné práci Zeppelinů na pódiu, jejich souhře a improvizaci. A taky jasně dokazuje, jaké nadšení budili na koncertech u fanoušků.

Po dlouhých 31 letech byl proveden remastering a remixing alba.

Obsahuje navíc šest skladeb, které na původním vydání nebyly: "Black Dog", "Over The Hills and Fare Away", "Misty Mountain Hop", "Since I've Been Loving You", "The Ocean" a "Heartbreaker".

V tomto článku budeme mluvit pouze o skladbách, které vyšly na původním dvojalbu. Kdybych měla popsat své pocity z prvního poslechu, bylo by to asi něco mezi absolutní euforií a zděšením. Věřím tomu, že kdybych tohle slyšela naživo na koncertě, tak jsem u vytržení.

Ale vydání dalších živých alb v pozdější době zcela jasně potvrdilo, že tahle sbírka není tím nejlepším, co můžeme od Led Zeppelin slyšet.

Jedna starší fotka. Sice se nevztahuje přímo k článku, ale líbila se mi natolik, že jsem ji tu musela dát....

Disc 1

1. Rock and Roll

Touto písničkou obvykle začínali své koncerty, je tedy pochopitelné, že otevírá taky album. Jeden problém ale je slyšet, a to v hlase Roberta, který se ne a ne dostat do správné tóniny.

2. Celebration Day

je naprosto úžasná věc. Bravurní rychlá kytara doprovází tuto "procházku" po New Yorku. Škoda, že ve filmu nezazněla.

3. The Song Remains The Same

Robert ji uvádí jako novou skladbu z alba Houses Of The Holy a je slyšet, jak nadšeně fanoušci reagují. Je to myslím dobře provedená skladba, hlavně je vidět dokonalá souhra bicích a baskytary. Perfektně je udělaný konec, kdy přechází do Rain Song. Tyhle dvě prostě patří k sobě.

4. The Rain Song

Tady se Robertovi poprvé daří bezvadně zazpívat celou píseň a dodat jí tu správnou náladu. Celkově ta nálada je dobře zachycená i ve hře na mellotron a kytaru.

Ve filmu je tato píseň spolu s předchozí součástí Robertova příběhu. V Song Remains je scéna na loďce a pak s mečem, který Robertovi předá tajemná postava na koni. V Rain Song příběh pokračuje v jeskyni, a pak cestou na koni po vřesovišti až na opuštěnou zříceninu. Ta ovšem není tak opuštěná, jak se zdá; je na ní uvězněná dívka, kterou hlídá banda nějakých pobudů. Robertovým úkolem je dívku zachránit, což se mu nakonec podaří.

5. Dazed and Confused

Nejdelší skladba na albu. Skvělá ukázka improvizací, hlavně v části, kde Plant začne zpívat úryvek z písně "San Francisco", ta se mi líbí moc. Dokonce jsem četla, že v této písni se objevil motiv z "Achilles Last Stand", dva roky před tím, než ji napsali. A opravdu to tam je slyšet. Pak přichází na řadu Jimmyho smyčec, se kterým kouzlí před nadšenými diváky. A Robert do toho improvizuje - taky je tu jeden nádherný okamžik, kdy se před svými vzdechy- "ahh push" jakoby na chvíli rozsvítí scéna jeho stoupajícím hlasem.

Perfektně provedená skladba, jen možná příliš dlouhá na album. Ke konci bych řekla už hodně protahovaná. ( Je fakt, že na koncertech občas dosahovala rekordní délky 40 minut.)

Ve filmu je to součást Jimmyho scény, ve které šplhá na kopec, na němž stojí zahalená postava v kápi. Ta se postupně proměňuje z velmi starého muže na dítě a všechny tyto postavy mají představovat Jimmyho. Scéna je krátká, působivá a působí spíš tajemně.

Disc 2

1. No Quarter

Jedna z těch písní, které se opravdu povedly. Tohle je jedna z nejlepších verzí, funguje díky spolehlivému Jonesymu dokonale. Vůbec celá kapela jede s plným nasazením a podle mě je to jeden z pomyslných vrcholů alba. Ve filmu ji provází Jonesyho fantastická scéna, jejíž smysl jsem dodneška nepochopila...vůbec ty scény ve filmu mi přijdou legrační. Líbí se mi na ní hlavně konec, kdy se doma odmaskuje a shledá se s celou svou rodinou. Je vidět, jak moc je s nimi rád. Vůbec, Jonesy byl takový ten domácí typ, který miloval svou rodinu a děti a jako jediný zůstal se svou ženou až dodneška.

2. Stairway To Heaven

Nejslavnější zeppelinovská píseň tady určitě nemůže chybět. Je to velmi pěkná verze, dalo by se říct jedna z mých nejoblíbenějších. Na začátku je uvedena jako píseň naděje... Abych řekla důvod, proč mám tuto verzi tak ráda, je to hlavně kvůli Robertovi. Líbí se mi totiž, jak to celé zpívá a taky - pamatujete si ten smích? Sólo na kytaru je taky velmi pěkné. Improvizace na konci mě vždycky znovu dostane.

3. Moby Dick

Bonzovo bubenické číslo. Ve filmu provází jeho portrét, můžeme vidět syna Jasona za bicími, Bonza na farmě s manželkou, přehlídku jeho býků, aut, taky Bonza coby závodníka....

Ve filmu - nebo na koncertě - je tohle naprosto strhující, navíc když ještě můžeme sledovat jeho ruce rychlé jako blesk. Tady se musíme spokojit pouze se zvukem. Je dobře slyšet, jaké pozdvižení mezi fandy dokázal svou hrou způsobit. Ale přece jen bez spojení s obrazem trochu ztrácí na kouzlu.

4. Whole Lotta Love

Tradiční koncertní píseň, určitě nemůže chybět ani tady. Kapela hraje její zkrácenou verzi, jen s "The Crunge" a "Boogie Chillun" a nedostává zde prostor k svému obvyklému medley, jak tomu bývalo zvykem v předchozím roce. Co bych k tomu řekla - mám ráda právě tu část s Boogie Chillun, to jim prostě sedne a celkově ta písnička srší energií. A je tam dobře slyšet Jonesyho, jak bezvadně drží rytmus. Ale jaksi si nemůžu pomoct, přece jen mi osobně se víc líbí třeba právě živák ze 72.

Tracklist:

CD 1:

1. Rock and Roll (Page/Plant/Jones/Bonham)4.03
2. Celebration Day (Page/Plant/Jones) 3.49
3. The Song Remains The Same (Page/Plant) 5.53
4. The Rain Song (Page/Plant) 8.25
5. Dazed and Confused (Page) 26.52

CD 2:

1. No Quarter (Page/Plant/Jones) 12.30
2. Stairway To Heaven (Page/Plant) 10.57
3. Moby Dick (Page/Jones/Bonham) 12.46
4. Whole Lotta Love (Page/Plant/Jones/Bonham) 14.25

Celkové hodnocení:

Jak už jsem v článku psala, tohle album se nedá označit za excelentní ukázku koncertu z roku 1973. Je škoda, že to takhle dopadlo, protože si myslím, že kdyby nahrávali uprostřed turné, mohlo to být výrazně lepší. Ale i tak má tahle deska své kouzlo, určitě bude mít spoustu svých příznivců, kteří ji budou do krve bránit, ale i odpůrců, kterým se to album nelíbí. Já ho mám ráda, ale patří spíš k těm, které spokojeně odpočívají ve stojanu s cd a pouštím si ho jen výjimečně. Jako třeba teď, když jsem psala tento článek... Musím říct, že to album taky časem zraje, čím víc ho poslouchám, tím víc si k němu nacházím cestu a líbí se mi. Ale hodnocení dneska zůstane pod desítkou - bude to osm. Myslím, že je to docela spravedlivé.

Nejlepší písně alba:

Jednoznačně No Quarter a Stairway To Heaven.

Bonus:

Led Zeppelin - Stairway To Heaven ( Madison Square Garden 1973)

Jen tak pro zajímavost - slyšeli jste o tom, že JPJ měl na natáčení filmu paruku? Bylo to proto, že v jeho průběhu změnil střih vlasů, tak aby filmaři zachovali návaznost, aby tam nevypadal jinak. Jo jo, byl to vždycky rebel....

Pokračování příště...

Fakta v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz