Led Zeppelin - Presence

Dneska se budeme zabývat tím smutnějším obdobím v životě skupiny Led Zeppelin. Po letech, kdy se jim dařilo, přišly rány a ty postihly nejen soukromý život jejich zpěváka, ale samozřejmě se projevily i v jejich tvorbě. Ale v případě tohoto alba platí určitě rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tak si o tom něco přečtěte.

Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

Rok 1975 prožili Led Zeppelin v daňovém exilu. Jejich příjmy byly obrovské, proto podléhaly také placení velkých daní a oni se tomu snažili vyhnout neustálým stěhováním z místa na místo. V tom roce se také na krátký čas zastavili doma, aby zde v květnu odehráli tři koncerty v londýnské Earl's Court. Jeden z nich, z 24. května 1975 byl určitě perlou, která se objevila na DVD v roce 2003. Přitom šlo prý o šťastnou náhodu, že byla část koncertu natočena, jak podotkl Plant v bookletu. Koncerty v Earl's Court byly na dlouhou dobu v Anglii poslední, které tamější fanoušci mohli vidět.

V červnu podnikl Jimmy s Robertem a jeho ženou Maureen výlet do Maroka, nejprve cestovali společně, pak se rozdělili. Jimmy se vrátil do Londýna a pustil se do práce na filmu Led Zeppelin, hlavně na konečné úpravě "Dazed And Confused". V polovině srpna měli naplánovány zkoušky před zahájením dalšího amerického turné. Ale bohužel k tomu nedošlo.

Robert Plant s celou svou rodinou trávil dovolenou na řeckém ostrově Rhodos. Dne 4. srpna 1975 došlo k tragické nehodě - auto, které řídila jeho žena, sjelo z cesty a narazilo do stromu. V autě byli v tu chvíli přítomni všichni členové Robertovy rodiny - kromě manželky Maureen to byly i jejich dvě děti - Karac a Carmen, a také dcera Jimmyho Page Scarlet. Děti utrpěly jen lehká zranění, ale nejhůře na tom byla Robertova žena; měla prasklou lebku, zlomenou pánev a nohu a byla pořezaná v obličeji. Robert si ošklivě zlomil nohu a ruku. Naštěstí pro ně jely za nimi v autě Jimmyho přítelkyně Charlotte Martinová a sestra Maureen Shirley. Charlotte zavolala do Londýna Richardu Coleovi a ten začal okamžitě jednat. Byl to vlastně on, který zachránil Maureen život - shromáždil nejlepší lékařskou péči, odletěl na Rhodos a přes protesty lékařů všechny přepravil letadlem do Londýna. Bez jeho zásahu by určitě zemřela. Maureen s dětmi zůstala v nemocnici v Londýně, ale Robert, přestože byl vážně zraněný a lékaři mu nezaručovali úplné uzdravení, musel kvůli daním co nejrychleji pryč. Richard Cole mu zařídil pobyt na britském ostrově Jersey, kde se neplatí daně a Robert se zde vyrovnával nejen se svým zraněním, ale též s odloučením od rodiny. Byl odkázán na kolečkové křeslo a v příštích měsících podstoupil bolestivou léčbu kvůli roztříštěným kostem nohou.

Americké turné bylo zatím zrušeno. Začátkem září se Robert přestěhoval z Jersey do Malibu, kde se setkal s Jimmym. Dohodli se spolu, že bude lepší, když budou něco dělat, než aby jen nečinně seděli a čekali. Z tohoto hlediska bylo sedmé album Led Zeppelin jediným šťastným výsledkem té strašné nehody.

V Malibu se tedy členové kapely sešli a probrali možnost zkoušení materiálu na nové album, protože to byl jediný projekt, na kterém byl zraněný Robert schopen pracovat. Měli k dispozici nějaké nápady, které dali dohromady už v červnu při výletu do Maroka. A taky se všechno vyvíjelo přirozeně během zkoušek. V té době Led Zeppelin cítili, že nejlepší bude se vrátit ke svým kořenům, které měli v blues a rocku.

Robert začal s psaním textů pro nové album. V té době mu bylo úzko, především ho trápilo odloučení od manželky a dětí. Taky jeho noha se špatně hojila a trvalo dlouho, než byl schopen trochu chodit.

Takže v L. A. jen zkoušeli a zkoušeli. Ale objevily se i problémy. Týkaly se hlavně neschopnosti pořádně se domluvit na časovém rozvrhu zkoušek. Taky Bonzo byl agresivní, hlavně proto, že musel nuceně opustit Anglii a svou rodinu. Díky své náklonnosti k alkoholu prováděl občas hrozné věci, jako když například zfackoval v restauraci neznámou ženu, která si ho vůbec nevšímala a klidně večeřela. Zkrátka všechno neprobíhalo hladce, jak by chtěli. Ale to byli prostě Led Zeppelin.

Koncem října se jim povedlo dát dohromady materiál v takové kvalitě, že byli schopni začít nahrávat nové album ve studiu. To ale nebylo možné v L. A. (zase kvůli daňovým problémům, které vznikly v souvislosti s americkými zákony). Takže si pro nahrávání desky vybrali studio Musicland v Mnichově. Měli málo času, jen dva týdny, protože hned po nich měli studio zamluveno Rolling Stones . Ale povedlo se jim termín téměř přesně dodržet. Zdrželi se jen o tři dny, kdy bylo ještě potřeba nahrát dodatečné kytarové stopy. Jimmy zavolal Micku Jaggerovi a požádal ho o strpení. Mick Jagger se později divil, že se Zeppelinům povedlo dát dohromady celé album. Myslel si totiž, že udělali jen pár písní. Tahle deska byla jejich nejrychlejší práce, když pomineme Led Zeppelin I.

Rychlost práce na albu se projevila v jednotné koncepci, které na něm dosáhli. Jeden aspekt této desky zůstal ojedinělý v celé historii kapely: Skutečný pocit osamění, bolesti a zranění, doprovázející každou písničku, nejvíc však adaptaci Blind Willie Johnsona "Nobody's Fault But Mine". Po několika týdnech Robert o něm prohlásil: "Bylo jako pláč toho, kdo přežil...Další takové album už nebude. Tehdy jsme mohli jen plakat, nic jiného se dělat nedalo."

V tom pláči byl ještě jeden temný podtext. Během nahrávání v Mnichově hlavně Jimmy a Bonzo zcela propadli užívání heroinu.

Po dokončení všech prací na albu odjeli členové kapely na Jersey. Na konci roku 1975 tam uspořádali malý koncert pro 350 lidí, jen tak z radosti nad tím, že se věci konečně začínají pro ně obracet k lepšímu - Robert a jeho rodina se uzdravovali a tak mohli začít zase plánovat budoucnost plnou práce.

Před Vánoci odletěl Jimmy do New Yorku, aby doručil dokončený master nahrávky, který se měl stát albem Presence. (Původně se uvažovalo o názvu Thanksgiving). Taky se jednalo o jejich filmu s režisérem Peterem Cliftonem. Ten byl ale znechucený neochotou týmu Led Zeppelin ke komunikaci, a tak byly vztahy s ním na bodu mrazu. Přesto se v únoru 1976 snažil uzavřít smlouvu s Warner Brothers. Na schůzce ovšem chyběl manažer skupiny Peter Grant, kterému se v té době rozpadalo manželství, a místo něj dorazil zdrogovaný Richard Cole, který nebyl schopen žádné domluvy. Nakonec se dohodli bez řádného zastoupení kohokoli ze skupiny, že film - nazvaný The Song Remains The Same bude uveden v listopadu v USA a ještě předtím bude jeho premiéra v New Yorku a to 20. října. Warner Brothers přijali film k distribuci v USA jen s podmínkou, že nadávky, které pronáší Grant v zákulisí Madison Square Garden, zmizí. Clifton tedy vymazal nevhodná slova z kopie, kterou poskytl úřadům k ověření, ale nechal je na každé další kopii produkované později v tom roce.

Album Presence oficiálně vyšlo 28. března 1976, ale opět se kvůli výrobním problémům dostalo do prodeje později. Přesto čas, který uplynul mezi nahráním a vydáním alba, byl nejkratší od vzniku prvního alba. Na obalu opět pracovali členové týmu grafiků firmy Hipgnosis, kteří už se podíleli na obalu Houses Of The Holy. Ti přišli s myšlenkou "předmětu" pro Presence, což zapůsobilo na Pageův smysl pro humor stejně jako pro záhady. Skládačka, vložená do obalu, představovala "instruktážní symboly", jaké bývají v příručkách, brožurách nebo manuálech a u každého byl černý předmět umístěný v hlavní části rámečku. Název desky byl vytlačen na předním krytu. Obal byl kýčovitý i vtipný a jen velmi málo souvisel s hudbou. Jedině název odrážel závažnost a bezprostřednost nahraného zvuku, jaký byla kapela v Mnichově schopna zachytit na pásky. Presence zůstává nejvíc podceňovaným a nejhůře chápaným albem Led Zeppelin. Ale myslím, že Presence má opravdu velmi silné momenty, jen je třeba dopřát jí čas a poslech.

Také kritika se na její adresu kupodivu (po předchozích zkušenostech) vyjadřovala pochvalně a deska vystoupala na žebříčcích až na první místo. Dosáhla obrovské prodejnosti, která ovšem v souvislosti s tím, že Zeppelini nejeli k albu turné, později ochabla.

1. Achilles Last Stand

Úvodní, nejdelší skladba desky. Začali ji psát v Maroku v létě 1975. V textu jsou narážky na daňový exil a s tím spojené kočování po světě. Název poukazuje na skutečnost, že tohle byla poslední Robertova dovolená před nehodou. Zranění je dáno do souvislosti s Achillem, jehož zabil šíp, když zasáhl patu - jeho jediné zranitelné místo.

Achilles je podle mě taky jedna z vůbec nejlepších písní, které Led Zeppelin nahráli. Její východní rytmus je inspirovaný právě výletem do Maroka. Celá píseň je prostoupena atmosférou touhy a očekávání a obsahuje jedno z nejlepších Pageových sól. John Paul Jones v této písni porvé hrál na svou osmistrunnou baskytaru Alembic. Také je to píseň, která nemá pevnou strukturu, neustále se proměňuje, jakoby byla poháněna kupředu a její rytmus i melodie nás pobízí k daleké cestě. Je to geniální píseň na úvod alba.

2. For Your Life

Začíná poměrně jednoduchým riffem, který se opakovaně přerušuje. Po druhé minutě přichází změna, kdy Jimmy začíná hrát vzestupný sled akordů, kterým písnička stoupá a podbarvuje zpěv Roberta, ze kterého můžeme vycítit skutečné zoufalství. V textu se objevují jeho zkušenosti s nepřátelstvím na turné a odráží též jeho rozpoložení v průběhu pobytu v L.A. Sólo Jimmyho je opět perfektně vystavěné, plné překvapení. Velmi působivá píseň, řekla bych přesvědčivá a až smutná.

3. Royal Orleans

Tahle skladba naopak je jednou z mála těch veselejších. Popisuje známou historku Johna Paula Jonese (zde ovšem není jmenován), který se zapletl v jejich oblíbeném hotelu Royal Orleans s transvestitou, o němž si ovšem myslel, že je to hezká dívka. Údajně spolu kouřili marihuanu a pak usnuli, jenže onen transvestita svým jointem zapálil celý pokoj.

4. Nobody's Fault But Mine

Je to návrat k blues Blind Willieho Johnsona. Písnička je skvělou souhrou všech muzikantů, hlavně rytmické sekce, která je bezchybná. Robertův text v této písni je velmi působivý, je to portrét člověka, který si uvědomuje své spáchané hříchy a žádá o odpuštění. Hudebně výborná věc, při které zamrazí.

5. Candy Store Rock

Tato skladba je ve stylu rokenrolu 50. let. Má chytlavý rytmus, který vybízí k tanci a taky je z ní cítit radost ze společného hraní. Je to tak trochu protiklad oproti předchozí písni. Hezká věcička, mám ji moc ráda.

6. Hots On For Nowhere

Také v této písni je cítit radost a vitalita, kterou Zeppelini do své hry dali. Obsahuje kouzelně spojené riffy s přestávkami a je krásně melodická. Je tady i předstírané zakončení, které přichází po Jimmyho riffu bez doprovodu, ale nakonec píseň pokračuje ještě posledním refrénem. Řekla bych, že tato písnička obsahuje některé nejlépe propracované kytarové riffy vůbec. A je vidět, kolik měli v té době nápadů, byli jako studna, která nikdy nevyschne. Člověku se až nechce věřit, že tuhle úžasnou věc nahráli za tak těžké situace na své sedmé album.

7. Tea For One

Tea For One navazuje na předchozí skladbu, ale hned zpočátku se její rytmus mění z hardrocku na blues, které představí Roberta v jednom z nejpůsobivějších vokálů. V textu se odráží jeho pocit osamění a odloučení od ženy. Celá píseň je dokonale provedena s vášnivostí, kterou vkládá do své hry Jimmy a obsahuje opět některé nejlepší momenty Led Zeppelin. Je to poměrně dlouhá skladba, trvá přes devět minut a často bývá poněkud ve stínu ostatních bluesových písní z předchozí doby. Ale myslím, že je to vůči ní dost nespravedlivé, protože má v sobě spoustu citu a je opravdu nádherná.

Tracklist:

1. Achilles Last Stand (Page/Plant) 10.22
2. For Your Life (Page/Plant) 6.20
3. Royal Orleans (Page/Plant/Jones/Bonham) 2.58
4. Nobody's Fault But Mine (Page/Plant) 6.27
5. Candy Store Rock (Page/Plant) 4.07
6. Hots On For Nowhere (Page/Plant) 4.43
7. Tea For One (Page/Plant) 9.27

Celkové hodnocení:

I v tak nepříznivých podmínkách, jaké měli při tvorbě a nahrávání tohoto alba Led Zeppelin dokázali, že jsou perfektně fungující a sehranou kapelou. Je to také nejvíc kompaktní album v celé jejich diskografii, je ucelené, má myšlenku a určitě patří k tomu nejlepšímu, co vytvořili. Jak už jsem výše podotkla, je to nejpodceňovanější album skupiny, ale bude to zřejmě také proto, že není žánrově pestré jako Physical Graffiti, nebo třeba Houses Of The Holy. Dalo by se říct, že na téhle desce Zeppelini odhalili své nitro až na dřeň a vrátili se k syrovému zvuku svých začátků. Nenajdete tu téměř žádné ozdoby a příkrasy, prostě jen vykřičeli do světa všechno, co je tížilo a trápilo. To se samozřejmě týká hlavně Planta, jehož zpěv je na Presenci hodně melancholický.

Presence je dobrá, poctivá deska, kterou musím, jak jinak, ocenit deseti body. Možná si někteří z vás řeknou, že to není objektivní. Možná ne, ale já nemůžu jinak.

Nejlepší písně alba:

Bude to samozřejmě Achilles Last Stand, Nobody's Fault But Mine, což je prostě drsná záležitost, pak Hots On For Nowhere a závěrečná skladba. A dneska zase nebudu uvádět žádné slabší skladby, protože to album je tak dokonale provedené, že bych se musela stydět, kdybych ho kritizovala.

Bonus:

Achilles Last Stand - Knebworth 1979

Na tomhle videu se mi kromě toho, že ta písnička je úžasně provedená, líbí i to, jaké Jimmy u toho hraní dělá ksichty a taky potom ta scéna (která tady ale není tak dobře vidět), jak ze zpoceného Jimmyho ten pot stříká přímo na Roberta...to je prostě ten nejlepší moment.

Pokračování příště...

Citace a informace v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz