Led Zeppelin - In Through The Out Door

Ahoj všem. Pomalu se blížíme ke konci diskografie Led Zeppelin a máme před sebou smutný příběh, který postihl zpěváka Roberta Planta a tím i celou skupinu. Tyto události se projevily i v hudbě, kterou skupina nahrála na své poslední album.

Dnes si budeme povídat i o tom, co se dělo v letech 1976 a 1977, po vydání zatím posledního studiového alba Presence.

Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

Na konci roku 1976 se už cítil Robert Plant natolik silný, že se započalo se zkouškami na připravované turné. Chystaly se hlavně některé věci z Presence, které Led Zeppelin chtěli na koncertech představit publiku. Byly to skladby "Achilles Last Stand" a "Nobody's Fault But Mine", které se jevily jako zvlášť vhodné k živému hraní.

Je třeba si také říct, že v roce 1976 ovládl britskou scénu punk, který se začal masově prosazovat a snažil se vytlačit za scény rockové "dinosauří" kapely. Hlavně v roce 1977 vzrostly útoky nových kapel, jako byly Sex Pistols, Clash a Stranglers, které viděly v Led Zeppelin živý příklad zvrácenosti snu hippies s výstřelky rock'n'rollu a spoustou peněz. V únoru 1977 Plant na to konto prohlásil: "Kdyby všichni v kapele cítili, že už nemůžeme nic dokázat, zůstali by doma. Musíte pochopit, že teď už nejde o to, kolik můžeme vydělat. Peníze s tím už nemají co dělat. Na takových detailech teď nezáleží - to nás naučila práce na Presence. Je úplně jedno, co si někteří lidé myslí, ještě pořád chceme, aby naše hudba duněla po celém světě."New Musical Expres, 26. únor 1977

Z tohoto prohlášení je vidět, že Led Zeppelin neztratili nic ze svého zápalu pro společnou práci na pódiu a ve studiu.

V únoru roku 1977 bylo plánováno další americké turné s jednapadesáti koncerty, ale zdálo se, že smůla kapelu ne a ne opustit. Robert chytil chrapot a tak se všechno muselo odložit až na duben. Tohle zpoždění mělo neblahý vliv na sebevědomí všech členů skupiny, zejména na Jimmyho, který po celou dobu Robertovy nemoci nemohl hrát, protože veškeré vybavení už bylo v Americe. V týmu okolo skupiny nebylo zdaleka všechno v pořádku. Manažer Peter Grant, pověstný svou schopností držet všechny pohromadě, propadl heroinu a osobním problémům s rozvodem a vypadl ze své role. Tu za něj měl převzít cestovní manažer Richard Cole, ale ten na tom nebyl o nic lépe. Navíc se neúměrně rozrostl počet členů doprovodu, kde nyní figuroval i nechvalně proslulý Johnny Bindon jako Peterův asistent. Ten v minulosti seděl za vraždu a už jen to, že se takový člověk dostal do týmu okolo Led Zeppelin, svědčilo o postupném rozkladu.

Je fakt, že členové skupiny mohli jen málo ovlivnit násilí, které prováděl jejich doprovod. Určitě vyjadřovali nesouhlas (tedy Jimmy, Robert a John Paul), jak se také později vyjádřili, ale to bylo tak všechno, co mohli dělat. A někdy o tom neměli ani tušení. Špatné věci kolem Led Zeppelin se daly příliš do pohybu a nikdo z kapely tomu nedokázal zabránit.

První část amerického turné zahrnovala opět klasicky dlouhé tříhodinové koncerty s akustickou částí a obohacené o nové písně z Presence. Pro Roberta to bylo zpočátku těžké, díky zraněné noze byl vyčerpaný a na konci koncertů prakticky neschopen chůze; jak sám podotkl, většinou ho museli z pódia odnést. Také Page se potýkal se zdravotními problémy, až při jednom z koncertů v Chicagu zkolaboval kvůli kruté žaludeční křeči. Jako oficiální důvod kolapsu byla uvedena otrava jídlem, ale spekulovalo se o vážnějších potížích.

K nejhoršímu incidentu ale došlo 23. 7. 1977 v San Franciscu. Syn Petera Granta Warren sundal ze dveří pojízdné šatny dřevěnou tabulku s nápisem Led Zeppelin. Jistý člověk z týmu pořadatele Grahama mu ji dost neurvale sebral. A to vyprovokovalo Grantovu zuřivost. Svědkové z týmu kapely a pořadatel Bill Graham nabízejí rozdílné verze události. Ale šlo především o to, že byl hrozným způsobem zmlácen Jim Matzorkis z Grahamovy ochranky. Do rvačky se kromě Granta zapojili také John Bonham, Richard Cole a John Bindon. Matzorkis musel být hospitalizován a dva další muži z Grahamova oddílu podstoupili lékařské ošetření. Další den na Grahamův popud přijela do hotelu, kde Led Zeppelin bydleli, policie a zatkla Bonhama, Granta, Colea a Bindona. Byli odvedeni do cely předběžného zadržení, odkud byli po kauci svého právního zástupce po pár hodinách propuštěni.

Graham ovšem požadoval dva miliony dolarů jako odškodné. Zpráva o napadení se navíc stala senzací pro chtivé reportéry, kteří si ji za žádnou cenu nenechali ujít a tak byla kapela vláčena i v tisku. Velkou chybou bylo, že do celého případu byl zapleten bubeník Bonham, protože tak byla automaticky celá kapela spojována s násilím. A jako by toho nebylo málo, za tři dny poté se stala daleko hroznější tragédie. Právě když byla skupina v New Orleans v hotelu, volala Robertovi jeho žena z Anglie. Jejich syn Karac (* 22. 4. 1971) byl v těžkém stavu a umíral. Po pár hodinách volala znovu. Jejich syn zemřel. Tím byl samozřejmě s turné konec. Robert se okamžitě vrátil domů a jako doprovod s ním letěli John Bonham a Richard Cole.

Smrt syna vedla Roberta k přehodnocení celého jeho života. Najednou bylo všechno ostatní bezvýznamné. Jeho sláva a úspěch ve srovnání s rodinou najednou neznamenaly nic. V té době také přemýšlel o odchodu ze skupiny, ale nebylo snadné v tomto stavu, ve kterém se nacházel, dělat tak závažná rozhodnutí.

Na pohřbu Karaka byli s Robertem z celé kapely pouze Bonzo a Cole, ostatní členové nepřišli. Roberta to velmi ranilo. Jejich nepřítomnost považoval za zradu a také za to, že jejich přátelství k němu nebylo opravdové, když ho nepodpořili v tak těžké chvíli.

O nějakých koncertech nebo jakékoli činnosti nemohla být vůbec řeč. Všichni čekali, až se Robert vzpamatuje z tragédie, která postihla jeho rodinu, i kdyby to mělo trvat hodně dlouho. Nejvíc v kontaktu s ním byl John Bonham, protože ti dva k sobě měli blízko už před nástupem do Led Zeppelin a také to byl vlastně jediný člen skupiny, který ho skutečně podržel. Velmi dlouho trvalo, než se pomalinku připravil na návrat. A bylo to těžké.

V listopadu 1978 Robert překonal bolest ze ztráty syna do té míry, aby se vrátil zpět ke kapele a pustil se s ní do práce na novém albu.

Mezi dobou, kdy kapela nehrála, se hudební scéna naprosto změnila. Punkové hnutí začalo opadat a do popředí se draly diskotékové hity a filmové soundtracky. Žebříčkům teď vládly skupiny jako ABBA, Boney M a Bee Gees.

A právě ABBA pozvala Led Zeppelin do svého studia Polar, které se stalo základnou pro nahrávání jejich posledního studiového alba. Přišlo jim to vhod zejména kvůli tomu, že potřebovali nahrát album mimo Británii a také proto, že technické zázemí studia Polar bylo velmi kvalitní. A tak Led Zeppelin létali do švédského Stockholmu každé pondělí a v pátek se vraceli domů. V době, kdy tam pobývali, byla ve Švédsku takřka celý den tma, kromě několika hodin kolem poledne. Byly to tedy ještě těžší podmínky, než před třemi lety v Mnichově. Ale neustálá tma a zima nebyly jediné problémy při nahrávání. Jimmy Page stále bojoval se svou závislostí na drogách a do studia chodil většinou pozdě. Totéž se týkalo Bonza. Všechna zodpovědnost tedy ležela na Robertovi a Johnu Paulovi. Protože byli ve studiu často sami dva, nezbylo, než nahrát na pásky klávesy a hlavní vokály a čekat, až se uráčí přijít ostatní a přidat jejich část. Jonesymu tato situace poskytla tvůrčí svobodu a vlastně možnost udat tón celé desky. Určitě dal do toho všechno své úsilí a snažil se , aby album bylo co nejlepší.

Jimmy si bral nahrané pásky na víkend domů a tam na nich pracoval a přidával další stopy, proto později těžce nesl, že na albu vévodil mezi autory právě Jones. Ale Jones netoužil po vedoucí roli. Jen prostě nedokázal nečinně sedět a čekat, až se kytarista s bubeníkem objeví.

Jones později řekl: "Bylo to období změn. Měli jsme šanci zjistit, co by se dalo dělat jinak. Další album by bylo jistě zajímavější, kdyby se tím každý řídil."

Před Vánoci 1978 skončilo nahrávání ve studiu Polar a členové kapely se vrátili domů. V novém roce 1979 se stala v rodině Roberta Planta radostná událost - narodil se jim syn Logan Romero. On i jeho žena byli velmi šťastní a samozřejmě se věnovali hlavně jemu. Page zatím u sebe doma míchal nové album a upravoval pořadí písní. Stranou odložil tři skladby ("Ozone Baby", "Darlene" a "Wearing and Tearing"), které měly bluesový základ a tradiční kytarový zvuk. Původně uvažoval, že by se tyto skladby mohly vydat jako speciální dárkové EP u příležitosti živých vystoupení. Ale nakonec k tomu nedošlo a vyšly až na posmrtné Codě.

Hotové album dostalo název "In Through The Out Door" ( symbolizoval těžký návrat zpět) a vyšlo 15. srpna 1979 v USA a opět dní později v Británii. Ještě před vydáním alba se Led Zeppelin vrátili na pódia, a to nejprve na zahřívacích koncertech v Dánsku 23. a 24 července 1979 a pak už je čekal festival v Knebworthu, kde odehráli dva koncerty 4. a 11. srpna. Do setlistu byly z nového alba zařazeny pouze skladby "In The Evening" a "Hot Dog".

Fanoušci přivítali návrat kapely s nadšením. I když Zeppelini dva roky nestáli společně na pódiu, přece se jim podařilo zahrát výborně, jak můžeme ostatně vidět na DVD.

Nové album čekaly velmi příznivé kritiky, stejně jako předchozí Presenci. Deska byla na celém světě hitem číslo jedna a velmi dobře se prodávala. S odstupem času je na ni však pohlíženo jako na nejslabší práci skupiny.

Obal na desku ( opět od firmy Hipgnosis) byl proveden v šesti variantách. Základem byla fotografie muže, který v baru pálí dopis od své přítelkyně, která mu tímto způsobem dává sbohem. Na každé z verzí byl snímek zachycen v jiném úhlu. Jakou verzi obalu si fanoušek pořídil, zjistil až po odstranění hnědého papírového sáčku, do kterého bylo album vloženo. Tímto se realizoval starý Grantův žert, že Led Zeppelin budou prodávat ohromné množství desek, i kdyby byly zabaleny v papírovém obalu.

Takhle vlastně končí příběh tvorby Led Zeppelin. I když skupina ještě celý rok 1979 a část roku 1980 koncertovala, už nestihla udělat žádné nové album.

Při pohledu na nahrávání In Through The Out Door nám musí být jasné, že za daných podmínek bylo album jistým kompromisem. Jimmy Page, známý svým precizním přístupem ke každé studiové práci skupiny, tady lidsky selhal. Velký díl na tom měly drogy a také celá situace v posledních letech.

Ani atmosféra alba není jednotná, střídá se melancholie s radostí, což možná taky symbolizovalo jejich rozpoložení během nahrávání. Jedním z kladů alba je vokál Roberta Planta, který po pauze, kdy neměl příležitost koncertovat, byl ve vynikající formě.

Co dodat - mám to album přes jeho chyby ráda, protože je obrazem tehdejší práce kapely. Myslím, že má moc pěkné momenty a stojí určitě za to, aby ho člověk hodně pozorně poslouchal. A vychutnával si ty hezké věci, které na desce bezpochyby jsou.

1. In The Evening

Začátek je velmi slibný. Jimmy navozuje atmosféru jako před letní bouřkou. Pak začne celá kapela hrát a důrazný riff kytary drží celou dobu krok s Bonzem. Robertův hlas je zdvojený, což mu přidává na majestátnosti. V pozadí můžeme slyšet Jonesovy klávesy, které tady pouze dotvářejí zvuk, než by ho přímo určovaly. Je to jedna z nejvýraznějších písní tohoto alba a také vítané obohacení koncertů. Jedna z mála, ve které se prosadil Jimmy Page.

Použil v ní další nové technické zařízení. Byl to gizmotron. Gizmotron je mechanická pomůcka k neomezenému držení zvuku. Je to něco jako kolovrátek, drží se u kobylky a stiskne se s tím kterákoli struna. Vynález pochází od Lola Creme ze skupiny 10cc. Ale nikdy se nezačal sériově vyrábět.

2. South Bound Saurez

V této skladbě už dominuje Jonesovo barové piáno ve stylu rock'n'rollových průkopníků. Jimmyho kytara je odsunuta k úloze doprovodu a i když se uprostřed písně blýskne krátkým sólem, jeho hra postrádá obvyklé zaujetí. Robert zpívá s velkým zápalem a dodává písni dobrou náladu.

3. Fool In The Rain

Tohle je jedna z těch zajímavých nových věcí na albu. Radost z ní přímo čiší, text je optimistický a Robert se opět předvádí ve výborné formě. Píseň je pojata v latinskoamerickém rytmu, což se naplno projeví ve střední části, zahájené Jonesovým pískáním a Bonzovými bubenickými variacemi na toto téma. V další části použil Page při svém kytarovém sólu syntezátor, ale tím mu spíš uškodil. Zní nejasně a uměle.

Celkový dojem z této písně je ale velmi dobrý.

4. Hot Dog

Odlehčená skladba ve stylu něco mezi Elvisem a country. Je to spíš taková legrácka, která mohla dobře fungovat právě na koncertech. Robert zpívá "elvisovsky", piáno a bubny spolu dobře ladí, jen Jimmy to nezvládá. Jeho sólo je jedno z nejhorších, které kdy nahrál na desku. Věřím tomu, že kdyby byl v pohodě, nikdy by nic takového nedopustil. Myslím, že na této písni je dobře vidět situace ve skupině. Ale přesto z ní vyzařuje optimismus, díky němuž si ji opravdu s chutí poslechnu.

5. Carouselambra

Tato píseň je typicky rozsáhlým dílem Led Zeppelin. Mohla by se stát i velmi významným, ovšem je pravda, že krásné pasáže v ní se střídají s naprostým nevkusem. Bohužel tady je na vině John Paul Jones, který svými klávesami spolehlivě zabil atmosféru celé této písně.( Ale abychom mu nekřivdili, Page míchal nahrávky sám, je to tedy taky jeho chyba, že to dopustil) Schválně si to zkuste poslechnout : po 4 minutě začíná nádherná tajemná mezihra, ve které vyniká Jimmyho kytara (taky tady použil gizmotron) a Robertův zpěv. Ovšem atmosféra se rázem změní, když do toho v 7 minutě necitlivě vpadne Jones se svými kvokajícími klávesami. Tuhle část vyloženě nesnáším. Taky je škoda, že Robertův text v mixu zaniká, protože je jeden z jeho nejlepších na albu a popisuje příběh Led Zeppelin posledních let.

Kontroverzní skladba, která by určitě lépe vypadala, kdyby ji nahráli už na některém z dřívějších alb. Škoda...

6. All My Love

Hezká milostná písnička, opět v popředí s klávesami a umírněnou kytarou. V této písni dominuje Plantův zpěv, který je maximálně přesvědčivý a vášnivý. Právě kvůli tomu ji moc ráda poslouchám. O této písni se říká, že ji Robert napsal svému synu Karakovi. Jestli je to pravda, nebo ne, to nevím (osobně považuji za Karakovu píseň I Believe z Plantova alba Fate Of Nations).

Jedna nádherná verze této písně existuje přímo ze studia Polar, mám ji doma a myslím, že je ještě lepší, než na desce.

7. II'm Gonna Crawl

Bez přehánění nejkrásnější píseň alba. Její atmosféra, krásně provedený zpěv, souhra kláves i kytary u mě spolehlivě vyvolají mrazení v zádech. Je to smutné blues, inspirované soulem 60. let. Jimmy se vzchopil k úžasnému výkonu, jeho sólo je tady opět vášnivé a nádherné. Vypadá to jako náhlý záblesk geniality těsně před koncem. Velmi hezká tečka za celkovou tvorbou Led Zeppelin.

Celkové hodnocení alba:

Poslední album Zeppelinů se těžko dá označit za vrcholné dílo. Vzhledem k situaci, která byla výše popsána, se není čemu divit, že dopadlo takto. Ale je třeba přičíst jim ke cti, že se snažili dělat hudbu nově a jinak, než dřív.

V zásadě se tento krátký návrat vydařil - písně jako In The Evening, Fool In The Rain, nebo I'm Gonna Crawl o tom přesvědčí posluchače i dnes. A možná kdyby Jimmy dal přednost některé z vyřazených skladeb, mohlo to být výrazně lepší. Dávám 7 bodů.

Nejlepší písně alba:

K těm nejlepším bych určitě řadila In The Evening a mou zamilovanou I'm Gonna Crawl.

Tracklist:

1. In The Evening (Page/Plant/Jones) 6.49
2. South Bound Saurez (Plant/Jones) 4.12
3. Fool In The Rain (Page/Plant/Jones) 6.12
4. Hot Dog (Page/Plant) 3.17
5. Carouselambra (Page/Plant/Jones) 10.32
6. All My Love (Plant/Jones) 5.53
7. I'm Gonna Crawl (Page/Plant/Jones) 5.30

Bonus:

Hot Dog - Knebworth 1979

Aby to nakonec nevyznělo smutně, dáme si Hot Dog. Tahle srandička vás určitě potěší a rozesměje.

Pokračování příště...

Citace a informace v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz