Led Zeppelin - Bezejmenné čtvrté album

Ahoj zase po týdnu u tohoto mého "skromného" projektu, který jsem se pro vás rozhodla dělat (a samozřejmě trošičku sobecky i pro sebe). Dneska se tady budeme zabývat jedním z nejzásadnějších alb, které kdy byly vydány, takže jsem se na článku opět dost vyřádila. Snad vám přinese něco nového...

Po trochu rozpačitém přijetí alba Led Zeppelin III se už myšlenky členů kapely zaobíraly jeho následovníkem. Všichni si dobře uvědomovali, jak spolehlivý byl směr, kterým se vydali právě při práci na třetím albu a rozhodli se v něm pokračovat. Nejprve Page s Plantem odjeli znovu do Walesu do Bron-Yr-Aur, aby tam relaxovali a také pracovali na nových i starších nápadech. A tam právě pokračovali v práci na nové písni, novém zlatém hřebu koncertního programu. Nápady z chaty a další, které poskytli Jones a Bonham, vzala celá kapela v listopadu do Headley Grange, kde důkladně zkoušela. Potom nahrála základy - použila k tomu mobilní nahrávací zařízení kapely Rolling Stones, na kterém si zvykla pracovat při nahrávání předcházejícího alba.

V době, kdy zkoušeli, mluvil John Paul v jednom z rozhovorů pro časopis Disc o týmové práci Led Zeppelin. Řekl, že každý ze čtyř muzikantů by mohl pracovat na svém sólovém projektu. Ale ani jeden z nich nepocítil potřebu to udělat. To, co skupina hrála, bylo vždy dobré. Když se to všem líbí, pak se to hraje, řekl.

Do konce prosince kapela dokončila počáteční nahrávání v mobilním zařízení v Headley a byla připravena přemístit se do londýnských studií společnosti Island v Basing Street. Většina nového materiálu vznikala právě v Headley Grange, s výjimkou "Stairway To Heaven", další stopy nahrávali Jimmy s Robertem ve studiu Olympic v Londýně.

Dlužno říct, že všichni Zeppelini pracovali na tomto albu velmi tvrdě a chtěli, aby bylo naprosto dokonalé, což bylo pro ně typické. V únoru bylo nahrávání dokončeno. V té době se už také rozhodli, že se deska nebude jmenovat Led Zeppelin IV. Ale zatím skupina víc neprozradila.

Hudbu už měli na pásce, k dokončení tohoto v pořadí čtvrtého alba v průběhu dvou let ještě museli vybrat stopy, smíchat a udělat mastering. V tomto období Zeppelini produkovali fenomenální hudbu nadzvukovou rychlostí.

zleva: John Bonham, Robert Plant, Sandy Denny a Jimmy Page

V březnu 1971 se uskutečnilo turné po Británii a Irsku, které se zaměřilo na menší místa, kde nehráli od roku 1968. Tímto návratem do klubů a stále větší rozmanitostí své tvorby chtěli Led Zeppelin dokázat všem kritikům, že nejsou jen hrabivá kapela, která těží ze svých fanoušků. To jim totiž od jejich začátků bylo neustále podsouváno. Takže proto tahle menší štace, po níž už nikdo nemohl tvrdit, že profitují na svých fanoušcích. To turné určitě nebylo nijak výdělečné.

Byl to svým způsobem mazaný tah manažera Petera Granta. V této době skupina už pět měsíců živě nehrála, byla to tedy nejdelší přestávka v jejich dosavadní historii. Tato šňůra měla být ideální předehrou pro velká letní turné po Evropě a Americe. A taky se mělo jednat o poděkování fanouškům kapely, kteří s nimi byli od jejich začátků.

Na turné "v klubech" mohlo obecenstvo poprvé slyšet "Stairway To Heaven". Stalo se tak v Belfastu a Page upozornil na to, že verze je jiná, než bude na desce. Na pásce hraje v úvodu i Jones a tady byly použity akustické kytary.

Z tohoto období je kupodivu oficiální akustický důkaz o tom, jak skupina hrála. Jedná se o vystoupení z 1. dubna 1971 v Paris Theatre v Londýně, které bylo určeno hlavně pro rádio BBC a Show Johna Peela s názvem In Concert. Vysílání následovalo o tři dny později, a protože bylo časově omezené, některé skladby se tam nedostaly. Jednou z nich byla nová píseň "Black Dog" z ještě nevydaného alba. V roce 1997 byla spolu se songy "Since I've Been Loving You" a "Thank You" oficiálně vydaná na souboru BBC Sessions.

Krátce poté odletěl Jimmy se zvukařem Andy Johnsem do Los Angeles míchat nové album. Pracovali ve studiu Sunset Sound, které bylo vybaveno nejmodernější technikou a protože jenom míchali, pronajali si menší studio 2, aby ušetřili na výdajích. Celý duben pracovali na tom, aby zvuk byl co nejlepší. S čím ovšem nepočítali, byla odlišná akustika studia 2 ve srovnání s místy, kde nahrávali. Takže výsledek byl špatný a muselo se začít znovu. Termín vydání alba byl ohrožen. Vedlo to ke zmatenému postupu - mixovalo se na různých místech, "Black Dog" a "Stairway To Heaven" byly smíchány ve studiu Island, pět dalších se dokončilo v Olympic. Jediná skladba, která přežila míchání v Sunset Sound, byla "When The Levee Breaks". Dovedu si představit, jak je to muselo naštvat - hlavně Jimmyho - celá několikatýdenní práce v LA byla skoro k ničemu. Také zvukař Andy Johns, který se zúčastnil všech prací na míchání, toho začínal mít dost, a tak přenechal své místo zkušenému Georgi Chkiantzovi.

Všechno se začínalo komplikovat. V červnu a červenci Led Zeppelin koncertovali v Evropě, v srpnu začínalo turné po USA, a tak původní naděje na vydání čtvrtého alba slábla. Aby toho nebylo málo, po skončení posledních remixů se nějak ztratil master k písni "Four Sticks". Museli tedy dělat konečnou mixáž potřetí. Robert Plant to později okomentoval: "Celý příběh vzniku čtvrtého alba se čte jako horor."

Největší problém na turné potkal Led Zeppelin v červenci v italském Miláně. Tohle je docela známá historka, kterou taky popsal ve své knize cestovní manažer Richard Cole. Když přijeli Zeppelini na stadion, kde měli hrát, zjistili nejen to, že před nimi vystupuje asi 28 kapel, ale také, že se všude srocují policejní těžkooděnci. To znamenalo téměř jisté potyčky s diváky. Než začali Led Zeppelin hrát, bylo na stadionu dva tisíce policistů. Podle novin problém začal v ulicích před stadionem, kde měla být demonstrace levičáků, a pak se postupně přesunul dovnitř. Nakonec se začaly ozývat série výbuchů a zvedala se oblaka kouře. Přesto se Zeppelini rozhodli nastoupit na scénu - a dav šílel. Jenže situace se přiostřila. Na fanoušky začaly dopadat obušky a vzduchem létaly kanystry se slzným plynem. Lidé samozřejmě instinktivně hledali ochranu u pódia a v zákulisí. Když několik metrů od pódia vybuchl další kanystr se slzným plynem, rozhodl se manažer Grant koncert zrušit. Kapela pak měla co dělat, aby utekla před rozběsněným davem do zákulisí, kde mohla jen nečinně poslouchat, jak je na pódiu demolováno celé jejich vybavení. Led Zeppelin pak už v Itálii nikdy nevystoupili.

Problém s konečnou podobou alba se táhl celé léto až do podzimu 1971. Led Zeppelin a Atlantic Records se nemohli dohodnout na designu obalu, jaký chtěl Page. Samozřejmě to měla být opět skládačka, aby se tak navázalo na předešlé album. Ale Jimmymu se nelíbilo, jak všichni kritizovali obal třetí desky, a tak se rozhodl, že tentokrát tam nebudou žádná slova a snadno rozpoznatelné symboly. Po výprasku, který kritika uštědřila albu Led Zeppelin III, chtěl Jimmy a celá kapela vyzkoušet, jestli se muzika prodá sama. Takže návrh obalu byl prostý - žádný název skupiny, původně tam dokonce nechtěli mít ani katalogové číslo, ovšem to by bylo značně nepraktické - nikdo by si takovou desku nemohl objednat. Na obalu zkrátka nebyla ani zmínka o tom, že jde o album Led Zeppelin, jen uvnitř byl text "Stairway To Heaven" (což svědčí o jisté výjimečnosti této písně) názvy písniček s nezbytnými údaji o autorství a jméno Jimmyho jako producenta.

Přední stranu desky zdobila fotografie obrazu, visícího ve zdemolovaném domě; v pozadí je slum a věžové domy na Eve Hill v Dudley. Na obraze je postava s otepí na zádech. Na vnitřní straně je taroková karta a poustevnický symbol, což mělo upozornit na Pageův zájem o ezoteriku. Příslušnou symboliku vysvětlil Jimmy následovně: "Ten stařec, co nese dřevo, je v souladu s přírodou. Bere si, co země nabízí, a sám jí také něco dává. To je přirozený cyklus...Jeho starou chatrč zbourají a postaví místo ní chudinskou čtvrť...Poustevník nese světlo pravdy a prozření, svítí na cestu mladému muži dole pod kopcem. Kdo zná tarokové karty, ví, co Poustevník znamená." Má to být výstražné znamení před pokračováním ve vytyčené cestě bez odpočinku a rozjímání.

Nejzajímavější pro všechny fanoušky ale bezesporu zůstanou ony čtyři symboly na desce, které si každý z členů vybral. Je v tom také určitá spojitost - čtyři symboly - čtyři muzikanti - čtvrté album.

Robertův znak bylo peříčko v kruhu, symbol míru. Znak Jonesyho měl představovat schopnosti a sebevědomí. Bonzovy tři protínající se kružnice jsou symbolem jednoty (Robert žertoval, že nápadně připomínají znak piva Ballantine) a Jimmy si zvolil záhadné slovo, které vypadá jako Zoso, ovšem nikdo neví, co má vlastně znamenat.

Čtvrtému albu Led Zeppelin dali fanoušci neoficiální název "Four Symbols" nebo "Led Zeppelin IV". Jak ho nazývala kapela, se přesně neví. Ale ví se, že ho nestačili připravit k vydání ani v polovině srpna 1971, kdy už odlétali na své sedmé americké turné. Na jeho koncertech už vyšlapávali cestu novým písním z alba, které se nakonec objeví na pultech až v listopadu.

Ale sedmé americké turné se stalo také nechvalně proslulé díky konfrontacím mezi kapelou, jejím doprovodem a zbytkem světa. Docházelo k potyčkám mezi ochrankou a fanoušky, o čemž ovšem mnohdy členové kapely neměli ani tušení. Mezi členy jejich ochranky byla spousta "goril", které se třásly na to, až si budou moci svou agresi na někom vybít. Částečně šlo určitě také o neustálý stres a strach ze skutečného napadení skupiny. Na tomto turné víc než kdy jindy docházelo k výhružkám smrtí. Tento tlak zvenčí částečně také způsobil to, že se Zeppelini ještě víc semkli dohromady. Stal se z nich uzavřený tým, jakési tajné bratrstvo, které čelilo všem problémům okolního světa společně. V této souvislosti se hodí určitě komentář Bonza k právě proběhlému turné: "Americké turné, co jsme teď dělali, bylo fakt dobré...Hráli jsme vážně dobře a staly se tam skvělé věci...myslím, že se mi líbilo víc, než ostatní turné po Americe, Měli jsme spoustu času na přemýšlení a hodně jsme se spolu spřátelili. ..Vydali jsme ze sebe všechno a všichni hráli dobře. Jsme opravdu šťastní!"

Po hudební stránce bylo turné určitě velmi důležité, hlavně pro Roberta a Jimmyho, kteří se odvážili předvést publiku nové věci bez předchozího upozornění. Ale ohlasy publika byly velmi kladné a to skupinu utvrdilo v jejich názoru na to, že cesta, po které se vydali, je správná. Názory fanoušků byly pro ně velmi důležité.

Další důležitou zastávkou byla krátká návštěva Japonska, kde hráli také na vzpomínkové akci pro Hirošimu. Tento koncert vydělal další peníze pro oběti výbuchu, z nichž mnohé ještě po desetiletích trpěly následky radiace. Led Zeppelin dostali mírovou medaili města Hirošimy jako uznání jejich humanitárního gesta, jímž pomohli zvýšit fondy na jejich podporu. No a proběhla také návštěva Indie, kde ovšem jeli jen Robert a Jimmy, jako zcela obyčejní turisté. Především je zajímalo, jestli by bylo reálné nahrát s místními hudebníky některou ze skladeb Led Zeppelin. A zjistili, že to možné je. Příští jaro se tam tedy vrátí, aby svůj plán uskutečnili. A taková perlička z jejich indické cesty: v jednom z nevěstinců je poznali dva liverpoolští námořníci a rázem bylo po anonymitě:-).

Když se vrátili zase do Británie, konečně došlo na vydání tak dlouho očekávaného alba. V USA ho Atlantic vydal 8. listopadu 1971 a za několik dní se objevilo také v britských obchodech. V Británii se stala deska číslem jedna, ale na druhé straně Atlantiku musela vzít zavděk druhým místem. Předstihlo ji totiž album Tapestry Carole Kingové.

Čtvrté album Led Zeppelin patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo na poli hudby vytvořeno. Je součástí zlatého hudebního fondu a nadčasovou klasikou. Také se umístilo v žebříčku nejlépe prodávaných alb v historii - prodalo se ho víc jak 37 miliónů nosičů.

Co bych ještě dodala? Že hudba Led Zeppelin na všech albech má duši. To je prostě v těch písních cítit, a proto se nikdy neomrzí. Tohle album je sice takzvaným vrcholem tvorby Zeppelinů, ale pro mě je každá jejich deska takový malý poklad, který můžu zkoumat a poslouchat donekonečna.

Když se podíváme na postavení "čtyřky" v celosvětovém měřítku, je to určitě jejich nejznámější a nejoceňovanější dílo. A tohle postavení už se žádnému jejich dalšímu albu nepodařilo překonat.

A ještě jedna malá poznámečka - pokud vás zajímají texty a chcete si je přečíst v češtině, podívejte se tady na blogu do rubriky Led Zeppelin - texty s ukázkou. Najdete tam pět překladů z tohoto alba.

1. Black Dog

Na začátek velmi důrazná písnička. Doslova vás posadí na zadek a donutí pořádně poslouchat. Základ tvoří spletitý riff, který vymyslel John Paul při návštěvě u Jimmyho doma. Inspirací prý pro něj byla skladba "Turnaround" od jazzového muzikanta Ornette Colemana, která měla podobnou stavbu - opakovaný, složitý rytmicky asymetrický motiv, který se opakuje a přetváří.

V Black Dog tvoří základ právě tento riff, který se střídá se zpěvem bez doprovodu. A samozřejmě Bonzovy razantní bicí. Název písně byl možná odvozen od černého psa, který se potuloval po Headley Grange v době, kdy tam nahrávali třetí album a oblíbil si obzvlášť Roberta, takže za ním pořád chodil.

2. Rock and Roll

Tak tahle písnička vás zaručeně rozhýbe. Po předchozí trochu ponuré atmosféře Black Dog, je výbuchem čisté radosti a donutí nás se usmívat. Prý vznikla náhodou, když si přehrávali "Good Golly Miss Molly" od Little Richarda.

Hlavní slovo má Bonham, protože písnička je postavena na bicích. A jinak - Jimmy tady hraje úžasné sólo, a pak nastupují klávesy, které tomu dodají tu správnou šťávu. Prostě štavnatý rock and roll jak má být. Před začátkem další písně nás Bonzo ještě zasype salvou z bicích a Jimmy přidá trochu skřípavý konec.

3.The Battle of Evermore

Na začátku mám neodolatelný pocit, že stojím někde na louce, všude kolem je mlha a z té mlhy se vynořuje tahle nádherná melodie. A já jsem její součástí, protože já tam stojím celou dobu a jen ohromeně poslouchám.

V této písni kromě Robertova hlasu můžeme slyšet ještě zpěvačku Fairport Convention Sandy Denny. Robert si uvědomoval potřebu druhého hlasu v této písni, a tak Sandy sám oslovil. Bylo to nezvyklé, protože Zeppelini platili za uzavřenou společnost, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Ale je vidět, že se to vyplatilo. Duet Sandy s Robertem je prostě uchvacující. A melodie akustické kytary jen dotváří onu tajemnou atmosféru, kterou je tato písnička opředena. Je to zkrátka ukázka mistrovství Led Zeppelin a jedna z mých nejoblíbenějších písní.

4. Stairway To Heaven

Slova jsou zbytečná... Stairway je bezpochyby to největší dílo, které Led Zeppelin vytvořili. Je to příběh, který nám vyprávějí. Začíná něžně a klidně, s Jimmyho nádhernou kytarou, Jonesovými varhany a Robertovým citlivým zpěvem. Postupně se rozvíjí a pak v 5:37 přichází Jimmyho chvíle, kdy rozehraje ono památné sólo, které vstoupilo do dějin rockové hudby jako jedno z nejlepších. Dál už to všechno patřičně graduje a stupňuje se napětí, teď už podpořené Bonzem. A konec? Vracíme se opět na Schody...

Robert napsal text ke Stairway v Headley Grange a je určitě jeden z jeho nejlepších. Je plný hippiesovského mysticismu, náznaků a odkazů na legendy.

5. Misty Mountain Hop

Radostná atmosféra této písně otevírá druhou stranu desky. Začíná zvláštním riffem, který hrají klávesy, kytara a baskytara a který napodobuje procházku parkem, o níž Robert zpívá v první sloce. Vypráví o partě hippies, kteří se povalují na trávníku v parku, kouří marihuanu a jsou pak zatčeni pro držení omamných látek. Je to taková věc, která vám bude znít v hlavě ještě dlouho a já si vždycky vybavuju její okamžiky, zachycené na DVD z koncertu v Madison Square Garden. Tam je právě dobře vidět ta uvolněnost a radost, se kterou tuhle věc hrají. A z desky to taky tak vyzařuje.

6. Four Sticks

Tak tohle je tak trochu sevřená písnička. Myslím tím, že se moc neposunuje kupředu, jakoby zůstala uzavřená a ta energie z ní nemohla úplně vytrysknout. Bonzo hraje docela zběsile čtyřmi paličkami - odtud název - ale nevypadá, že by byl úplně v pohodě. Pěkné momenty v písni ale přece jen jsou, třeba ty mezihry Jonesových kláves a kytary.

7.Going To California

A zase jedna akustická nádhera. Jakoby nás zaplavila svým jasem a hřejivostí zvuku. Skvostná Jimmyho hra na kytaru a Jonesyho mandolina dodávají písni baladický nádech a Robert zpívá své dojemné a upřímné verše zcela přirozeně a krásně. Je to taková idylická písnička, která ve mě vyvolává vzpomínky na staré dobré časy. Jedna z oblíbených písní akustické části koncertů.

8. When The Levee Breaks

Tohle je mohutná vlna soundu Bonzových bicích, která se valí jako řeka. Právě ty bubny nahráli v Headley Grange na jeden mikrofon, který prý byl umístěn na schodišti v druhém patře, zatímco bicí byly v hlavní hale. A vyniká tady taky výborná hra Roberta na harmoniku. Určitě už jste si někdy všimli, že zvuk v této písničce je úplně odlišný od ostatních skladeb na albu. Je to zřejmě proto, že tato jediná skladba byla míchána v LA v Sunset Sound. Fakt je zvláštní hlavně ten zvuk ke konci, jako by klesal ještě níž a níž, což má ale určitě taky souvislost s textem. Výborná skladba, stará bluesová píseň z konce 20. let, kterou původně nahrála Mephis Minnie McCoyová.

Tracklist

1. Black Dog (Page/Plant/Jones) 4.54
2. Rock and Roll (Page/Plant/Jones/Bonham) 3.40
3. The Battle of Evermore (Page/Plant) 5.51
4. Stairway To Heaven (Page/Plant) 8.00
5. Misty Mountain Hop (Page/Plant/Jones) 4.38
6. Four Sticks (Page/Plant) 4.44
7. Going To California (Page/Plant) 3.31
8. When The Levee Breaks (Page/Plant/Jones/Bonham/Memphis Minnie) 7.07

Celkové hodnocení - Už jsem výše psala, tohle album je součástí zlatého hudebního fondu a naprostou klasikou. Ještě bych dodala, že ten, kdo ho nezná, jako by ani nebyl. A bodové ohodnocení? Samozřejmě hádáte správně, je to plný počet.

Nejlepší písně alba - Je problém vybrat jen pár nejlepších. Všechny jsou vynikající. Ale budu poctivá a napíšu je - Battle of Evermore, pro její tajemnost a důvěrnost; Stairway To Heaven, pro její mystično a nádherný hudební příběh; Going To California, pro vzpomínky a krásně čistý Robertův zpěv a When The Levee Breaks, pro ten mohutný zvuk a brilantní harmoniku. A už teď mi je líto těch, které jsem nejmenovala...třeba Black Dog, vždyť to je hymna. Zkrátka, tohle album je sakra dobré.

Nejslabší píseň alba - Asi to bude Four Sticks. Přece jen je to věc, která mě tak moc nebaví.

A jedna taková zajímavost, která se týká obalu. Na něm, jak můžete vidět v této ukázce, je vyfocena chudinská čtvrť.

No a tady je fotografie domku, typického pro městskou čtvrť Ostrava-Vítkovice. Na tom by nebylo nic tak divného, ale já zrovna v téhle části města pracuji, a tak mám ty baráčky denně na očích.

A ještě bonus:

Moje milovaná Going To California živě z Earls Court 1975, překrásná verze...

Pokračování příště

Citace, data a informace v článku pocházejí z knih Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980 a Kladivo Bohů.

***

Kopírování zakázáno © plant.blog.cz