Roy Harper

března 14, 2010

Opomíjet Roy Harpera považuji za zločin."

Ian Anderson

" Nechci být cynikem, ale někdy to jinak nejde".

Roy Harper

Je to zvláštní, ale v tomhle jsme si se zbytkem světa kvit; na způsobu jakým už léta míjíme anglického písničkáře Roy Harpera je navíc kouzelné, jak jeho kult zapomnění přejímá jedna generace za druhou.

Kdyby ale šlo jen o to, že Roy Harpra přehlíží našinec; řeknete si akorát, prostě další v řadě. Když ona ale na svého syna od samého začátku kašle i rodná Anglie, jakoby trpěla mindráky z jeho výstřední otevřenosti a neomalenosti s jakou vstupuje do konfliktů s realitou. Harperovi nepřidala ani jeho velkohubatost : "Líp než já píše už jen Neil Young". Ti, kdo ho znají ovšem vědí, že jde pouze o masku vnitřně rozervaného a nesmírně citlivého rockového básníka, kterému - a to dodnes nechápe skoro nikdo - nepomohla ani výsostná a z hlubokého obdivu vyvěrající gesta prvoligových hvězd : na své album Wish You Were Here si ho přizvali Pink Floyd, na zeppelínovské trojce se v sedmdesátém roce ozvalo bluesové jamování pojmenované Hats Off To Roy Harper a frontu na jeho písně si vždycky rádi vystáli Peter Gabriel, Kate Bush i This Mortal Coil; a pokud šlo o hostování na mnohých Harperových deskách, ukažte mi někoho, za kým by se jako za krysařem táhli manželé McCartneyovi, David Gilmour či Alvin Lee. A nic z toho.

Nezapomínejme ale, že mluvíme o muži, o kterém John Peel kdysi prohlásil :"Nevím o tom, že by se Roy někdy usmál".

Je stejný ročník jako Bob Dylan / 41 /, i když o měsíc mladší - narodil se 12. června v Blackpoolu - ale svým životním příběhem by ho dostal stejně jako kdysi Woody Guthrie.

Když Roy Harper přišel na svět, matka z něho právě odcházela; zemřela chvíli po porodu. "Poznamenalo mě to na celý život", zdůrazňoval Harper častokrát. Aby ne, s macechami totiž není nikdy žádný med a ta jeho navíc zachraňovala svět v řadách Svědků Jehovových, což u něho přerostlo v celoživotní nenávist k jakémukoliv organizovanému náboženství. A když se pak k matce přidal otec, kladoucí důraz na vzdělání, vzal v patnácti raději nohy na ramena.

Nastoupil do královského letectva a to nemohlo skončit jinak než fiaskem : bluesově naladěný mladík a vojenský dril k sobě samozřejmě moc nepasují a tak mu nezbývalo než předstírat šílenství. Vyzrát na vojenské felčaře ale není žádná sranda a proto si v ústavech užil své. Když ho konečně pustili, než by se vrátil domů, zůstal raději na ulici. Tam si ho našly podivné kamaráčofty a drogy. Začal se živit hudbou na nárožích; cestoval po severní Africe, Evropě a zlákal ho i Londýn; a kšefty s drogami. Z Dánska ho přivezli v poutech a šel rovnou za katr; skoro na rok. Po návratu odjel rovnou do Londýna, dobývat folkové kluby, kde už na počátku 6O. let měl se svým vzteklým na nic se neohlížejícím básnictvím problémy. A má je dodnes.

Tuhle fotku si neodpustím a dám ji tady, sluší jim to tam, co?

Harperovo bouřliváctví z něho brzy učinilo nepřehlédnutelnou londýnskou postavu; vyhovovala mu i neřízená atmosféra hippies. Natáčí také svá první alba : akustické a myšlenkově neuspořádané Sophisticated Beggar / 67 /, rockové Come Out Fighting Ghengis Smith / 67 / a především mistrovské Flat Baroque And Berserk / 70 / s přenádhernou písní I Hate the White Man. Už tu vládnou jeho přátelé : aranžér David Berford a pinkfloydovský producent Peter Jenner / ten ho přivedl k EMI /; chtít někomu nechat nahlédnout do Harperova 'já', vzal bych ho za ruku a přivedl ho k této desce, na které zní pouze kytara a zpěvákův hlas.

Přátelil se s Keith Moonem, bubeníkem od The Who, lidmi od Pink Floyd, za nimiž chodil do klubu UFO, Robert Plant mu říkal Merline a Jimmy Page vstoupil do jeho života jako citlivý kytarový doprovazeč. Čtyřskladbové Stormcock / 71 / na kterém Page hraje ve skladbě The Same Old Rock docela zapadlo, u následujícího Lifemask / 73 /, jednoho z nejhezčích alb co Roy Harper natočil to nepřipadalo v úvahu - přítomou, bezmála třiadvacetiminutovou poemu The Lords Prayer uvedl jako svou závěť.

Na počátku 70.let Harperovo zdraví selhalo - vrozená a vzácná oběhová porucha, kdy jeho tělo produkuje nadměrné množství hemoglobinu, přivedla Roye na kraji šílenství. "Nemohu zpívat víc než polovinu písně, abych neměl strašné bolesti", stěžoval si svému okolí, nehledě na každotýdenní návštěvy kliniky s odběry krve. Předpověděli mu tam zbývajících sedm let života; on si dva ubral a napsal The Lords Prayer; natočil ho s Jimmy Pagem, Brianem Davidsonem či Brianem Hodgesem. Ve skladbách South Africa nebo Little Lady už spoléhá zase pouze na svou kytaru, foukačku, nově i syntezátor a v All Ireland hrábne dokonce i do harfy.

Koncem milenia nabízel Roy Harper starší věci a kompletně vybrakoval archív BBC - šestialbová kompilace obsahuje nahrávky z let 69-78.

Konečně se rozhoupal a přesídlil do dávno vyhlédnutého Irska - "Věřte mi, úplná obnova ducha". Hodně tu prý přemítal nad životem, vracel se do mládí, nacházel filosofické souvislosti mezi přírodou a sebou samým. Jeho básně přitom stále inklinovaly ke zhudebnění a tak vzal opět za vděk studiem : prakticky životopisné album The Dream Society / 98 / zná ovšem málokdo. Taktéž to poslední - The Green Man / 01 / - údajně věrné svému názvu a tíhnoucí proto k ekologii, ale i dávné akustice, s minimálním přispěním Paddy Keenana, 'Jimiho Hendrixe irských dud', bývalého člena The Bothy Bandu.

Odezvu na The Green Man jsem hledal v mnoha anglických magazínech a vždycky jsem přitom došel skoro až nakonec recenzní rubriky; autoři většinou Harpera chválí, i když nepřechvalují.

zdroj

wikipedia