Nigel Eaton

Nigel Eaton

Dnes jsem si vybrala opravdu dost zvláštní téma, nevím, jestli to někoho z vás bude zajímat, ale já se musím přiznat, že při psaní tohoto článku jsem se sama hodně věcí dozvěděla a bylo to pro mě dost zajímavé. Nigela Eatona jsem si pamatovala jako Plantova spoluhráče na albu Fate of Nations a pak taky z DVD Unledded(No Quarter), ale vůbec mi nedocházelo, na jaký nástroj to vlastně hraje. Pak, když jsem dávala dohromady Plantovu diskografii, jsem narazila na pojem Hurdy-gurdy a popravdě jsem z toho moc moudrá nebyla. A tak jsem se rozhodla, že si o tom něco zjistím a takhle to dopadlo:

"S niněrou se ocitáte na sebevražedné cestě, na způsob kamikadze. Ten nástroj je totiž absolutní outsider, který zajímá jen absolutní menšinu, hrstku stejně smýšlejících".

Niněra je nástroj středověký, který zažíval své vrcholné období v 15. a 16. století, kdy přitahoval šlechtické dvory, toužící jít s"s dobou". Fascinovala i Vivaldiho s Mozartem.

Historie tohoto nástroje ovšem připomíná horskou dráhu, zájem o něj opadl a on se vrátil tam, odkud kdysi vyšel : na ulici a venkov. Ještě v 19. století byl proto spojován s potulnými žebráky a šumaři. V českých krajích se niněře začalo říkat kolovratec a v Anglii hurdy-gurdy.

Niněru do Evropy přivezli podle všeho v 10. století Mauři. V následujících sedmi stech letech prošla celou řadou inovací, i když její princip zůstal zachován : struny jsou na místo smyčcem rozeznívány kolečkem potaženým kůží, uváděným do pohybu klikou. Tónové výšky strun ukrytých uvnitř korpusu dosáhnete pomocí klávesové mechaniky. Nástroj má vedle toho i několik doprovodných strun, vydávajících stejný tón, jedna z nich bývá opatřena vibrující kobylkou, dodávající niněře její charakteristický drnčivý zvuk.

V Evropě ji najdete téměř všude, silnou tradici má zejména ve střední Francii, odkud pochází řada vynikajících hráčů.

Na dalším z vrcholů pomyslné horské dráhy se niněra ocitla v 60. a 70. letech minulého století. Zanesla ji sem mohutná folková vlna valící se tehdy Anglií, Francií a Belgií. Středověkostí pestřila alba průkopnických folkrockerů Fairport Convection, Steeley Span, Alana Stivela atd. Díky hitu Hurdy Gurdy Man skotského písničkáře Donovana se proslavila niněra po celém světě.

80. léta znamenala pro niněru úpadek, stejně jako pro jiné tradiční nástroje, což ovšem vyhovovalo francouzskému hráči Valentinu Clastrierovi, který se vytasil s mnoha novátorskými inovacemi, přidával struny, opatřil ji elektronickým snímačem, vymýšlel různé hráčské techniky, až si vysloužil označení "Hendrix niněry". Na svých nahrávkách spojoval niněru s jazzem, stal se inspirací pro holandské trio Appelation Controlee, docela nedávno spojil své umění se slepou malijskou dvojicí Amadaou At Mariam, západoafrickými bluesmany. Především ale otevřel náruč anglickému klučinovi Nigelu Eatonovi.

Začalo to tak, že Nigelův otec jednou při sledování televize byl tak uchvácen zvukem niněry, že opustil své dosavadní zaměstnání a hodlal se věnovat jejich výrobě.

V době otcova svým způsobem bláznivého rozhodnutí vrcholila nechuť mladého Nigela k cellu a pianu. S první vyrobenou niněrou, na kterou prý otec vyhrával celé dny v obýváku ,ale přišla chuť zkusit to také. Odešel studovat barokní hudbu na Guildhall School of Music k profesorce Doreen Muskett a protože ho tu všichni chválili, pyšný otec mu za čas vyjednal stáž u Valentina Clastriera."Naučí tě techniku, uvidíš." A měl recht - dnes spolu patří mezi nejvýznamnější světové "hurdy-gurdy many".

"V té době hrál na niněru v Anglii pouze Cliff Stapleton ze skupiny Blowzabella. Poslouchal jsem její desky a zkoušel podle nich hrát. Vlastně jsem se vyučil poslechem Cliffa."

A pak jste za nimi jednoduše zašel, že to s nimi chcete zkusit.

"Tak nějak to bylo. V pětaosmdesátém Cliffa přestalo bavit handrkování po světě a tak se jim to i hodilo. Blowzabella bez niněry, to si nikdo nedokázal představit.Vzali mě bez řečí, Valentinova škola u nich budila respekt."

Kapela Blowzabella byla založena australským dudákem, Billem O´Toolem a jeho kamarády počátkem roku 1978. Albově debutovala o čtyři roky později rozvášněnou směsicí tanců.

Blowzabellské obsazení doznalo spousty změn , někteří svou přísahu věrnosti plní dodnes - dudák a saxofonista Paul James, houslista a violista David Shepherd, další dudák Jon Swayne. Doplnili je mladíci - nejprve Nigel Eaton, pak citerista a basista Ian Luff a nakonec Nigelův hudební parťák největší, patrně nejlepší anglický melodeonista současnosti Andy Cutting.

Až do devadesátého roku, kdy to zabalili, projezdili půlku světa, hráli v Jižní Americe, Africe, v Indii, objevili se na festivalu v Glastonbury i na WOMADU. Desek vydali společně až až, stejně tak vlastních projektů a vyjmenovat pozvánky od hvězdných rockerů a popíkářů, toužících po jejich umění, tak to prosím sáhněte rovnou po některé z encyklopedií.

Po odchodu od Blowzabelly se Eaton upsal hlavně waleské zpěvačce Julii Murphy, se kterou natočil to nejlepší, jak sám prohlašuje.

V roce 1993 hostuje Eaton na albu Roberta Planta Fate of Nations, kde hraje na niněru v písních Come Into My Life a I Believe. O rok později se objevil na albu Planta a Page No Quarter, v písni Nobody´s Fault But Mine doprovází Plantův naříkavý bluesový hlas, v Maroku při natáčení projektu Unledded šokoval místní bubeníky, kteří prý byli z jeho nástroje hezky vyjevení.

S Plantem pak Eaton absolvoval celé evropské turné, vypomáhal i Marcu Almondovi, Scottu Walkerovi, v projektu The Blue Aeroplanes doprovodil Michell Shocked a pianistu kanadských The Band Richarda Bella, s chutí si to střihnul s The New London Consort a nepřeslechnete ho ani při detektivním pátrání Seana Conneryho ve filmu Jméno růže.

K nejzazším končinám Eatonova hledačství ovšem patří účast na albu Johnny Kalsiho a Dhol Foundation Big Drum:Small World (2002): v unisonu pakistánských bubnů dhol vykvétá rozdrčená jeho niněra jako nepatřičná, zato hladivostí obdařená květina - chvílemi podléhající zběsilému rachotu, zanedlouho však neohroženě s nimi soupeřící v jednom šiku, jako kdysi, když vojenští bubeníci táhli proti Angličanům.

Přes všechnu účast v těchto projektech o sobě Eaton prohlašuje, že nemá k World music žádný vztah, že je věrný anglické a francouzské kultuře. A samozřejmě niněře.

Nobody´s Fault But Mine - Plant & Page Unledded

***

Nigel Eaton - Hurdy Gurdy solo

    zdroj textu - upraveno