Robka - Tinariwen
Tinariwen( v jazyce Tuarégů pusté místo)
Myslím, že mi dneska prominete, že se budu možná tak trochu opakovat a dám tady jednu ze svých nejoblíbenějších skupin - Tinariwen. V poslední době se o nich dost mluvilo v souvislosti s jejich novým albem a také koncertem v pražském klubu Roxy, kde jsem bohužel chyběla. Ale jejich nové album mám doma a pomalu jej vstřebávám. Hudba Tinariwen je neobyčejná a přenáší posluchače do úplně jiného světa. Takže tady je něco o nich:
"Když jsem je uslyšel poprvé, našel jsem hudbu, kterou jsem hledal celý život," řekl Robert Plant o těchto elektrických kočovnících ze Sahary. Loni v létě vystupovali v Glastonbury. Jejich album Amassakoul bylo na 1. místě nejhranějších alb v Evropském žebříčku World Music za rok 2004. Letos v lednu vyhráli "kytaroví básníci a souloví rebelové" cenu BBC World Music za Afriku. "Vyrůstali v exilu, školou jim byl konflikt, útočiště našli v undergroundu, kde získali punc legendy. Tinariwen jsou kapela, jakou se generace západních rockových skupin mohly stát leda ve svých snech." - The Guardian (Británie).(napsáno v roce 2004)
Tinariwen: Blues ze Země prázdnoty
'Blues Ali Farka Toureho radikalizované válkou a suchem' - tak mnozí vidí hudbu skupiny Tinariwen. Její členové pocházejí z kmene kočovných Tuaregů, odvěkých pouštních nomádů; hrdých a nespoutaných vůdců velbloudích karavan; respektovaných vládců neohraničené Země prázdnoty - Azawadu, vysněného území Tuaregů, rozprostírající se kdesi mezi Alžírem, Mali, Nigerem a Libyí.
Pouze 'vítr, hvězdy a vodu' uznávající Tuaregové byli v mnoha povstáních za svůj Azawad doslova zmasakrováni a aby toho nebylo málo, v roce 1973 je z pouště vyhnalo i strašlivé sucho. Tisíce mladých příslušníků kmene uteklo do Alžírska, Mauretánie a Mali; hledali práci ve městech a část z nich neodolala lákání libyjského vůdce Muamara Kaddafiho. V jeho uprchlických táborech se jim pak dostalo zbraní i taktiky povstalecké rebelie, orámované namísto tradičních písní novou hudbou: Bob Marley, marocký sufi Nass El Ghiwane a John Lennon s Bobem Dylanem.
V jednom z takových táborů se okolo dvaaosmdesátého roku zrodila z šestice mladých, hladových exulantů, skupina Tinariwen; nebo také Taghreft Tinariwen, tedy Building Up Of Countries.
Středověké jednostrunné housle imzad a bubínky tinde sice nahradily skřípějící elektrické kytary, nicméně naříkavé pouštní blues zůstalo. Tinariwen ho ovšem přiostřili a učinili z něj hudbu 'exilu a boje'.
Hráli kde se dalo: na svatbách, pohřbech, tradičních slavnostech i manifestacích a skrze špatně natočené kazetové nahrávky je brzy poslouchala celá jižní Sahara. Tinariwen, milováni mládeží i bojovníky, představovali symbol nové doby. A když pak na počátku 90. let explodovalo na hranicích Mali a Nigeru nové povstání, Tinariwen s kalašnikovem na zádech vytvářeli jeho soundtrack.
Po šesti letech utrpení, kdy konečně přišel mír, stáhli se Tinariwen do západoafrického Mali. Tam je našel anglický kytarista Justin Adams s francouzskou multikulturní kapelou Lo'Jo.
Své první album The Radio Tisdas Sessions natáčeli Tinariwen roku 2001 uprostřed pouště v malijském městečku Kidalu. Místní rádio tu diky dodávkám elektrického proudu vysílá pouze od sedmi večer do půlnoci a tehdy mohli spustit své blues i Tinariwen. Pro Adamse nebylo prý problém zajistit mobilní studio, nicméně "bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat". V desítce skladeb zpívaných v jazyce tamashek šesticí doplňuje, jak je v Zapadni Africe obvyklé, ječivý ženský sbor; vše zní proto velmi syrově a naléhavě, koneckonců máme co do činění s blues o bolesti, utrpení, exilu a identitě. A jak na obalu píše Andy Morgan, "blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč." Druhé album Tinariwen Amassakoul (Wrase Records) se drželo několik měsíců na prvním místě evropského žebříčku world music a bylo považováno za jednu z nejlepších nahrávek roku 2004. Další album vyšlo v roce 2007 a má název Aman Iman : Water is Life. Zatím nejnověji vyšlo v letošním roce Imidiwan, se kterým se také Tinariwen představili 11. listopadu českému publiku. Koncerty této neobyčejné kapely zároveň patří mezi nejmagičtější zážitky, se kterými se můžete na koncertních podiích setkat.
'Blues Ali Farka Toureho radikalizované válkou a suchem' - tak mnozí vidí hudbu skupiny Tinariwen. Její členové pocházejí z kmene kočovných Tuaregů, odvěkých pouštních nomádů; hrdých a nespoutaných vůdců velbloudích karavan; respektovaných vládců neohraničené Země prázdnoty - Azawadu, vysněného území Tuaregů, rozprostírající se kdesi mezi Alžírem, Mali, Nigerem a Libyí.
Pouze 'vítr, hvězdy a vodu' uznávající Tuaregové byli v mnoha povstáních za svůj Azawad doslova zmasakrováni a aby toho nebylo málo, v roce 1973 je z pouště vyhnalo i strašlivé sucho. Tisíce mladých příslušníků kmene uteklo do Alžírska, Mauretánie a Mali; hledali práci ve městech a část z nich neodolala lákání libyjského vůdce Muamara Kaddafiho. V jeho uprchlických táborech se jim pak dostalo zbraní i taktiky povstalecké rebelie, orámované namísto tradičních písní novou hudbou: Bob Marley, marocký sufi Nass El Ghiwane a John Lennon s Bobem Dylanem.
V jednom z takových táborů se okolo dvaaosmdesátého roku zrodila z šestice mladých, hladových exulantů, skupina Tinariwen; nebo také Taghreft Tinariwen, tedy Building Up Of Countries.
Středověké jednostrunné housle imzad a bubínky tinde sice nahradily skřípějící elektrické kytary, nicméně naříkavé pouštní blues zůstalo. Tinariwen ho ovšem přiostřili a učinili z něj hudbu 'exilu a boje'.
Hráli kde se dalo: na svatbách, pohřbech, tradičních slavnostech i manifestacích a skrze špatně natočené kazetové nahrávky je brzy poslouchala celá jižní Sahara. Tinariwen, milováni mládeží i bojovníky, představovali symbol nové doby. A když pak na počátku 90. let explodovalo na hranicích Mali a Nigeru nové povstání, Tinariwen s kalašnikovem na zádech vytvářeli jeho soundtrack.
Po šesti letech utrpení, kdy konečně přišel mír, stáhli se Tinariwen do západoafrického Mali. Tam je našel anglický kytarista Justin Adams s francouzskou multikulturní kapelou Lo'Jo.
Své první album The Radio Tisdas Sessions natáčeli Tinariwen roku 2001 uprostřed pouště v malijském městečku Kidalu. Místní rádio tu diky dodávkám elektrického proudu vysílá pouze od sedmi večer do půlnoci a tehdy mohli spustit své blues i Tinariwen. Pro Adamse nebylo prý problém zajistit mobilní studio, nicméně "bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat". V desítce skladeb zpívaných v jazyce tamashek šesticí doplňuje, jak je v Zapadni Africe obvyklé, ječivý ženský sbor; vše zní proto velmi syrově a naléhavě, koneckonců máme co do činění s blues o bolesti, utrpení, exilu a identitě. A jak na obalu píše Andy Morgan, "blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč." Druhé album Tinariwen Amassakoul (Wrase Records) se drželo několik měsíců na prvním místě evropského žebříčku world music a bylo považováno za jednu z nejlepších nahrávek roku 2004. Další album vyšlo v roce 2007 a má název Aman Iman : Water is Life. Zatím nejnověji vyšlo v letošním roce Imidiwan, se kterým se také Tinariwen představili 11. listopadu českému publiku. Koncerty této neobyčejné kapely zároveň patří mezi nejmagičtější zážitky, se kterými se můžete na koncertních podiích setkat.
Videa:
Tinariwen - documentary
Tinariwen- Assouf - Aman Iman (Water is Life)
P. S.: Dnes byl sice s psaním článku na řadě Jirka, ale byl odvelen na předvánoční nákup, tak jsem se toho s radostí ujala. A ještě vám něco povím - já dostanu k Vánocům tuhle knihu. Já už to vím...
Komentáře
Okomentovat